Říká se, pokud vás knížka nezaujme hned na prvních několika řádcích, nestojí za nic. Takže do Sloní sliny vlítneme rovnou od začátku! A hlavní protagonisté příběhu se představí sami.
Durande je zvláštní jméno, ovšem Durande je zvláštní holka.
Méně inteligentní než Rosa, to určitě. Trochu hloupá, mám-li věci nazývat pravým jménem. Pořád by jenom jedla, tu tenký pláteček šunky, tu kousíček sýra, tam zase tabulčičku čokolády.
Jak to dělá, že je pořád štíhlá? Záhada. Popravdě řečeno, je trochu baculatá. Při těle, chcete-li. Černovláska, kulaťoučký zadek a tváře bělounké, drobné, hranaté, zářivé zuby, dech co voní po ředkvičce a fialových trnkách.
S Durande trávím čas, když Rosa pracuje, a také, když se chci Rose pomstít, protože se občas příliš miluje s osobami, které se opravdu nedají považovat za zákazníky.
Rosa je příliš inteligentní na to, aby na Durande žárlila, Durande příliš hloupá na to, aby žárlila na Rosu. A já, šťastný mezi dvěma kráskami, vůbec ničemu nerozumím. Na Anselma Ourla kašlu zvysoka. Rosa zrovna vchází do mého pokoje a srší vzteky.
Fernand Léger, Četba (detail), 1924 (Centre G. Pompidou, Paříž)
„Neustále nahá a neustále jí,“ vyštěkne na Durande. Odhazuje tašku na toaletní stolek, zouvá si boty, padá do velikého, modrého křesla, které zdobí roh pokoje a zapaluje si cigaretu.
Upovídaná, příšerně upovídaná, to tedy Rosa je, když si potřebuje ulevit, tryskají jí z úst horské bystřiny slov. Slov, mezi nimiž se často opakuje přídavné jméno nechutný.
Nejsem nijak posedlý tím přídavným jménem, dobří autoři se mu vyhýbají. Ovšem uznávám, že v Rosiných ústech je nesmírně vzrušující. Když se milujeme: „Ty jsi nechutný, miláčku,“ říká jakoby zrezivělým hlasem. Anebo když před ní souložím s Durande: „Jsem nechutná holka,“ říkává Rosa a vsouvá mi ruku pod stehna.
Takže se mi nelíbí, když toto přídavné jméno používá při popisu Anselma Ourla. Nakonec nabylo silně odlišného významu, než se uvádí ve slovnících, pokud se ve slovnících vůbec nějaký uvádí. Vůči Tlusté Patě chovám srdečný a upřímný vztah. Považuji ho za jednoho z nejvýznačnějších duchů naší doby. Ale že by byl nechutný, to ne. Vůbec se mi nelíbí, když Rosa používá to slovo v souvislosti s tím mužem. Vítězoslavně vytahuje z tašky svou pověstnou jehlici do klobouku a předvádí nám, jak svému obéznímu a nebezpečnému ctiteli probodla dlaň.
Christian Schad, Graf St. Genois d’Anneaucourt, 1927, (Centre G. Pompidou, Paříž)
Miluji Rosin zadek, Rosina stehna, její lýtka jako mandle, Rosino břicho a pupek, Rosina prsa, malá a elegantní, s často vzrušenými špičkami, krk, bradu, Rosin úsměv a smích, její rovný a krapítek delší nos, její nefritové zorničky, vlasy barvy ambry a spadaného listí, Rosiny myšlenky, vždy oplzlé a veselé, její šíji princezny, záda stvořená pro polibek a jezdecký bičík, její ochmýřená bedra. Miluji Rosu, která miluje můj pyj, stejně tak pyj každého, kdo se namane, která se musí milovat desetkrát denně s deseti různými muži, kouřit je, honit je, koupat se v semenu a slinách a potu, miluji svou velkolepou, zvrhlou klisnu, svou bláznivou, svou kurvu – kurvu v tom základním slova smyslu, už jsme to pochopili, protože v zásadě žijeme ze štědrých darů jejích milenců, a také Durandiných, přestože jsem pornograf a pařížští masturbátoři mě znají pod jménem Lucifer Jáon.
Doufám, že jednou napíšu knihu oslavující Rosu, tu nejoplzlejší a nejnestydatější knihu, jaká kdy byla věnovaná dvěma půlkám zadku. Rosa je ta nejoplzlejší a nejnestydatější žena, jakou znám – spolu se slavnou Čchang, o níž budu dlouze hovořit na následujících stranách, protože i ji miluji a protože se chci pomstít Rose a ukázat jí, že můj Krásný Obr se líbí Číňankám stejně tak jako se její mramorový zadek a sametová kunda líbí černochům. Budu tedy hovořit o slavné Čchang, protože ji miluji, a také Rose na vztek, a o Rose budu hovořit jindy, až se nasytí toho svého černocha.
Slavná Čchang říkává: „Miluješ Rosu a jsi zamilovaný do mě.“ Je to skutečně pravda. Miluji Rosu a tím pádem se mě dotýká, když se dozvídám, že stigmatizovala, mohu-li to tak říct, Anselma Ourla. Musíme skutečně uznat, že Tlustá Pata, přes své nepopiratelné duchovní a rozumové přednosti, není tak docela galantním mužem. Pokud tančil Faridondénu na krásném Rosině obličeji…
„Říkáš, že pil?“
V místnosti je teplo, a tak si Rosa svléká šaty a neodpovídá. Objevuje se pásek z bílé gumičky, jenž spolu s podvazky tvoří rámeček, uprostřed nějž plane huňaté rouno. Objevují se dvě saténové skořápky, držené na ramenou kšandičkami. Nakonec se objevuje Rosina hlava, falešná Madona, nefalšovaná kurva.
„Jsi si jistá, že tě Anselme poznal?“
Přemýšlí.
„Byl opilý jako slíva…“
Otto Dix, Vzpomínky na galerii zrcadel v Bruselu (detail), 1920, (Centre G. Pompidou, Paříž)
Vypadá klidně. Ale já tu holku znám. Je na pokraji toho, aby ztropila scénu. Protože ji Anselme Ourle rozčílil? Částečně. Ovšem částečně i proto, že ji rozčiluji já. A já ji rozčiluji proto, že jsem já.
Nevím, zda se vyjadřuji dostatečně jasně. Vzteky jakékoli slečny mají vždy viditelnou a neviditelnou příčinu. Viditelná příčina, čili záminka, má za úkol zakrýt příčinu neviditelnou, čili důvod. Jaký důvod je zde? To se dozvíme později.
Durande přirozeně nic netuší a maže si krajíček chleba máslem. Kdysi bývala nahou tanečnicí, a tak si musela nechat přifouknout prsa. Jsou tak veliká a tvrdá, že chudinka musí spát na zádech.
Sleduji Rosu, ta sleduje prsa Durande, a ta si na chléb maže tlustou vrstvu borůvkové zavařeniny.
„Ty vlastně,“ říká zničehonic Rosa, „máš rád věci na efekt. Durandiny kozy, například, se ti zdají krásné. Kozy jako melouny. Mně přijdou nechutné. Jednoduše a prostě nechutné.“
„Ale, Roso,“ namítá Durande s plnými ústy.
„Ale Roso,“ opakuje Rosa. Zamáčkne cigaretu, bere si další, ta se láme. „Myslím, že vás vyhodím oba dva.“ Třesou se jí rty, třesou se jí prsty.
Vím, i Rosa ví, čím bude scéna pokračovat a jak skončí. Právě proto jsem vzrušený. Rosiny hněvy opisují pokaždé stejný oblouk. Od urážek přechází ke křiku, od křiku k slzám a od slz k souloži. Připadá mi, že přistoupit rovnou k souloži by vyšlo nastejno. Ale ne. Pokaždé musí zaznít křikem stejná slova, být proneseny stejné nářky. Musí se rozbít aspoň jeden šálek, nebo flakónek. Je potřeba prolít drahý parfém, roztrhat úplně nové punčochy a převrhnout popelník.
Jenže dnes večer nechci. Rosu neposlouchám, pochopitelně vidí, že ji neposlouchám, což ji přivádí k naprosté nepříčetnosti.
„Ano, myslím, že vás vyhodím oba dva. Najdu si nějakého černocha! Ten mě aspoň opíchá.“
Budiž, černoch. Pro mě za mě. Klidně nadvakrát. A tak vstávám, beru si gabardénový plášť a otvírám dveře.
„A já si jdu najít nějakou černošku. S prsy jako má Durande. Sbohem Roso, dobrý večer Durande.“ A jsem na ulici.
Otto Dix, Vzpomínky na galerii zrcadel v Bruselu
Černošku? Dnes večer spíš Číňanku a spíš slavnou Čchang, kterou už nevídám (skoro nevídám…) od té doby, co jsem s Rosou. (…)
