Tuilerijské zahrady a nadzemní metro

17. 04. 2016

 

„Bylo to zábavné… mladé, snažící se děvče a Raúf, který vypadal, jako že nic nechápe, ale teď už mi je všecko jasné.“ Zadíval se na Kathryn a pokračoval: „Metilda neměla žádnou šanci.“
Ganthier dosvědčoval jen nevinné věci a to bylo pro Kathryn možná ještě horší, chlapec s dívkou, kterým bylo spolu tak dobře, ale ani nepomysleli na to, pokusit se o něco víc… teď mu určitě chybí, ne, jsem hloupá, vyspali se spolu, plavila jsem se na lodi dostatečně krát, a jestli k ničemu nedošlo, zkusí to podruhé, já bych se ho nepustila, bude se snažit ho najít, já bych mu napsala, když žena nějakého muže chce, nesmí ho nechat dýchat.
Kathryn žila mezi lodí, na níž nikdy nenastoupila, a prahem tragického rozuzlení, jež oddalovala tím, že se Raúfa na nic neptala. Potom se uklidnila, znovu si nasadila korunu milenky, znovu se zavěsila do Raúfa a užívala si potěšení z procházek Paříží ve dvou; čas od času, aniž by se na něj podívala, mu stiskla paži a polohlasem řekla: „Vezmi mě za ruku,“ nebo je zaskočil křik domovnice, když se líbali v průchodu: „A hotely jsou pro psy?“ Kathryn si jednou dokonce vyslechla, že je šlapka a laciná, okamžitě se s domovnicí šla hádat: „To není pravda! Jsem strašně drahá!“ a pak se Raúfa zeptala:
„Kolik podle tebe stojím?“
„Vestoje nebo vleže?“ zeptal se Raúf.
Ráda ho překvapovala, políbila mu v čajovně plné lidí ruku a řekla: „Ty jsi můj kousek dortu,“ nebo mu zahrála scénu, když ruku stáhl: „Ty se za nás stydíš!“ Dělala také nenápadnější věci, když vcházel jako první do restaurace nebo kavárny, občas mu položila ruku na zadek.
Při jejich procházkách se celé město dostalo do radostného rytmu, proud Seiny, nábřeží, krásné mostní oblouky, „Pastýřko Eiffelko, jak bečí stádo mostů dnes“ zarecitoval Raúf.
„Kdo to napsal?“
„Jeden básník, Apollinaire.“

Bukinisté,  Raúfa před jejich stánky přepadala závrať, na každém kroku se objevoval Michelet, následovaly sebrané spisy Balzakovy, Shakespearovy, Dostojevského, Stendhalovy deníky, André Gide, čas od času bratři Tharaudové.
„Co je to?“ chtěla vědět Kathryn.
„Takové koloniální klišé, ale občas mají dobré postřehy.“
Přešli do Tuilerijských zahrad, lehce našlapovali po pěšinách z jemné hlíny, Kathryn se začala kolem Raúfa točit a opakovala „miluju tě,“ potkávali prostovlasé dívky, chvíli pozorovali lidi snažící se ohřát tak, že se zády opírali o zeď sluncem zalité terasy, zahradníky s měděnými odznaky, kněze v sutaně, který mířil rovnou za nosem, bylo tam mnoho železných židlí, prolamovaných hvězdičkami, hubené dámy, zaměstnankyně městské správy, chodily od jedné k druhé, vyměňovaly rezervační lístky za pár sous, když je spatřily mladé doručovatelky v bílých čepcích, rychle vstávaly; vedle u velkého jezírka matka svému plačícímu dítěti, které drželo nepoužitelnou lodičku, vítězoslavně oznamovala: „Vidíš, já jsem ti to říkala,“ nádrž byla zamrzlá. Kousek dál se nějaký pes vztekle honil za velikým míčem, před sebou měli výhled na Vítězný oblouk, někdy se na velikou zahradu začínal pokládat stín, šplhal po kmenech dubů a platanů, slunce po sobě zanechávalo čím dál tím tmavší, rudé světlo, Raúf se opřel zády o strom, Kathryn zády o něj, objal ji rukama, které si ona tiskla k tělu, na obloze byly ještě světlé mráčky a okna v posledních patrech se ještě na okamžik rudě zaleskla.

Bukinisté zavírali, Raúf na poslední chvíli stačil koupit výtisk Alkoholů, daroval ho Kathryn, řeka byla čím dál bledší, bledost odevzdávala tmě, propasti ulic byly temnější a temnější, budovy se měnily v černá skaliska roztrhaná světly, která se jedno po druhém rozsvěcela. Rádi jezdili nadzemním metrem, železnou, osvětlenou housenkou, která klouzala nad bulváry ve výši pokojů a jídelen v druhém poschodí, na rohu prostřeného stolu nějaké děcko psalo úkoly, jak se blížili k Passy, byly byty čím dál větší, Metilda je určitě někde tady, v jednom z těch bytů, tentokrát se nedám, nikdy nevíme, kdy se má říct „dost“, když je to moc brzy, mají nás za blázna, anebo je necháme objevit, co dosud neviděli, Kathryn se jednou Gabrielle svěřila: dokonce jsem Neilovi ukazovala ženy a říkala, že mi připadají krásné, možná jsem to dělala naschvál, on se choval zdrženlivě, nacházel na nich kazy, aby mohl poslouchat, jak je vychvaluji, nikdy nevíme, kdy se má říct dost, když je to moc pozdě, už to neslouží k ničemu, zbude na nás jen mizerná role. Metilda vcházela a vycházela z Kathryniny hlavy jako chodec bez tváře, Kathryn se za to zlobila na Raúfa, zase se dočetl v těch svých knihách, že žárlivost udržuje touhu, naschvál nic neříká, přitom by stačilo jen pár slov, „byla milá… trochu protivná…“ Raúf neříkal nic, jsem hloupá, ani nemá co říct, už na to nemyslí, nikdy na to nemyslel, nikdy se nic nestalo, nic, ale proč tolik trpím? Utrpení nelže.

kapitola 22