Holandský wax

27. 04. 2015

 

pustil jsem sešit z dohledu a mrknul ke dveřím, nevěřím vlastním očím, objevila se tam Lulu, vlasy si spletla do copánků, i když obvykle chodí rozcuchaná, na sobě má novou suknici, zadek obehnaný špičkovým holandským waxem, Paličatý šnek nasadil úsměv, který mě štve, vypadá, jako by mě pobízel, abych šel na věc a vyklopil Lulu, co mám na srdci, ale ne, tohle nemá naději na úspěch, ani to nestojí za pokus, jenže ona už prochází přede mnou, chvilku ji sleduju, všimla si toho a řekla „co na mě vejráš, chceš fotku, nebo co,“ na to jsem namítnul „nevím, o čem mluvíš, Lulu, ani jsem si nevšim, že seš tady,“ namířila na mě prst a rozkřikla se „ty lháři, chceš mě vytočit nebo co, ty chceš tvrdit, že takhle, jak sem voblečená, mě chlapi můžou přehlídnout, co, ty mě chceš vytočit, Skleničko,“ „přísahám, že jsem tě neviděl, ale to neznamená, že ostatní chlapi tě taky neviděli, já jsem přece jenom něco jinýho,“ znovu se rozkřikla „teďs mě ale naštval, do řiti, dovopravdy naštval, a proč tys mě neviděl, co, proč tys mě neviděl, co, prdím ti na vostatní chlapy, pročs mě neviděl ty,“ „po pravdě řečeno jsem tě viděl, ale dělal jsem, že tě nevidím, abys nevěděla, že jsem tě viděl, tak je to,“ a ona na to „tím chceš říct, že sem tlustá, jo, protos dělal, že mě nevidíš, protože sem tlustá, řekni pravdu, je to tak,“ co se to všichni proti mně poslední dobou spolčili, copak jim došlo, že já, místní patriarcha, spěju k podzimu kralování, všichni si o mně můžou říct co chtějí, nikdo se mě už nebojí, myslí si, že jsem vyřízený, že nestojím ani za zlámanou grešli, ani za jediný frank CFA, a já cítím stáří, cítím roky, jak mi leží na ramenou, cítím, že už na nic nečekám, že mě všecko rozčiluje, že ztrácím pojem o tom, co se děje, že začínám být zranitelný, že už nejsem schopný vracet podpásové údery

Holandský wax, který si oblékla Lulu, je bavlněná látka, oboustranně potištěná speciální a složitou metodou ‒ batikou ‒ s použitím vosku pro lepší stálobarevnost; vyniká pevností a bohatými, pestrobarevnými vzory.

Původně pochází z Indonesie (Jávy), kde ji koncem 19. století objevili vojáci najatí Holanďany v tehdejším Nizozemském zlatém pobřeží, dnešní Ghaně. Vracející se „ghanští střelci“ si wax dovezli domů a začali s ním obchodovat. Tkanina se odtud rozšířila do celé subsaharské Afriky a tam se také začala vyrábět. Dnes se samozřejmě vyrábí i v Číně ‒ levný šunt, který postupně vytlačuje klasickou africkou produkci a bere tamním lidem práci.

taktně jsem ji upozornil „nemám chuť se s tebou hádat, Lulu, moc si tě vážím, opravdu,“ a ona namítla „kecy, nevážíš si mě, ty sis tady nevážil nikdy nikoho, jedině Paličatýho šneka sis vážil,“ ohradil jsem se „z čeho usuzuješ, že si tě nevážím, co,“ „protože seš lhář první kategorie, ty lžeš kudy chodíš, ty nemáš úctu ani ke svejm šedinám, lžeš a lžeš a pořád jenom lžeš,“ to mi vyrazilo dech, ale přece jsem zamumlal „myslím, že se pleteš, Lulu,“ a ona pořád omílala stejnou písničku „jo, seš lhář, vopravdickej lhář,“ ale tohle už jsem nemohl nechat jen tak, čili jsem ji vyzval „dej mi jedinej příklad, řekni, kdy a jak jsem ti lhal,“ zakoukala se do stropu, chvíli přemýšlela a pak spustila „užs mě někdy pozval na flašku vína, na malou lahvičku vína, co, nikdy, že jo, seš vobyčejnej škrt, sobec, flákač, ty ses na mě ani nikdy nepodíval, nesnášíš mě jak mor, tak je to, ale víš vůbec, kolik chlapů mně visí na zadku, co,“ tím mě uzemnila, podíval jsem se jí do očí a řekl „vem si flašku, zaplatím ji, dneska mám významnej den,“ jenže k mému velikému překvapení to odmítla „tak to teda ne, kdo si myslíš, že sem, ňáká žebračka, ňáká chudinka, co ty si vo sobě myslíš, že mi tohle říkáš, já po tobě snad něco chtěla, co, chceš mě vožrat, abys mi pak moh dělat prasárny, to je vono, že jo, ty blboune,“ mluví tak nahlas, že přehlušuje všechen hluk, lidi se otáčej, z dálky slyším salvy smíchu, ten výstup už sledujou úplně všichni, je mi to víc než trapné, musím přijít na něco, jak z toho ven, ale co mám dělat, nic mě nenapadá

Hosteska a Jean-Noel Schifano, šéfredaktor edice Continents noirs nakladatelství Gallimard, kde vycházejí knihy převážně afrických spisovatelů

 

 

Kdybyste si chtěli holandský wax zakoupit v Paříži, ve spleti uliček východně od boulevard Barbès ‒ zhruba na úrovni stanice metra Chateau Rouge ‒ naleznete spoustu krámků i krejčovských salónů.