Když se vesničané konečně shromáždili u hrobu, otec Antoine si odkašlal, aby si uvolnil hlasivky a zároveň si u přítomných vyžádal ticho. Vykašlaný hlen vyplivl do bílého bavlněného kapesníku, který zastrčil do rukávu alby, a promluvil:
„Ego sum resurectio et vita: qui credit in me, etiam si mortuus fuerit, vivet: et omnis qui vivit et credit in me, non morietur in æternum.“
Na dně jámy se stěnami zježenými kořínky a ostrými kameny se přes noc vytvořila blátivá kaluž, do hrobu natekla stružkami, z nichž teď zbývají mělké, kamínky vystlané trhlinky, klikatící se mezi náhrobky, voda. V ní, mezi listím a větvičkami navátými noční vichřicí, plave ropucha. Ztrápená hladem se díky průtrži mračen odvážila vylézt ze skrýše, kterou na zimu našla v opuštěném krtčím doupěti pod nadzvednutým náhrobkem. Obojživelník plave s nataženýma zadníma nohama, bronzové oči upírá k ústí jámy, k obrysům lidských postav, co chvíli marně zaškrábá prsty o drolící se stěnu. Otec Antoine odříkává Zachariášovo kantikum, ropucha několika tempy načrtne na hladině kruhy a dostává se na druhou stranu hrobu, když se kněz odmlčí, pronikavě kuňkne.
„Requiem æternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis. Kyrie eleison, Christe eleison, Kyrie eleison,“ pokračuje otec Antoine, okamžitě následuje další kuňknutí, jež vyvolává šum mezi přítomnými. Dav se pohne, jako by se ozval
nějaký hlas ze záhrobí.
Smuteční hosté se tlačí k okraji hrobu, aby na žábu viděli. „No tak! No tak!“ ohrazuje se otec Antoine, snaží se usměrnit své ovečky, které ho postrkují a šlapou mu po obrubě sutany.
Odříkává Otčenáš a vykrápí rakev svěcenou vodou.
„… a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen. Pane Ježíši Kriste, proto tě prosíme: Ať v tomto hrobě náš bratr pokojně odpočívá a dočká se chvíle, kdy jej probudíš a v tvém světle uvidí Boha. Modleme se.“
Vdova vytržená z usebrání, které jí předepisují okolnosti, otevřela oči pod smutečním závojem a se sevřenými rty se vydává k hrobu. Zaznívají komentáře, občas se někdo posměšně ušklíbne:
„Co to je?“
„Ropucha?“
„Kde? Kde?“
Děti se protlačují dospělým mezi nohama, aby se mohly lépe naklonit nad jámu s rukama zabořenýma v kopečku vykopané hlíny.
„Ať se neušpiníš, ty nešťastná!“
„Thérèse, okamžitě zpátky, podívej se na ty šaty!“
„Modleme se!“ křičí kněz a několik vesničanů bez zápalu
odříkává modlitbu.(…)
[Mezitím rakev spustili do hrobu.]
„Nemůžeme je pohřbít spolu!“ vykřikne kdosi.
„Je to zlý znamení.“
„To je důkaz, že byl proklatej… chudák chlap.“
„Dřív se prej přibíjely hlavou dolů.“
„To zvíře je ďábel!“
„Povídačky, vodjakživa to sou jenom zvířata!“
Vytvářejí se skupinky, šušká se, každý dává k dobru svůj názor, nějakou pověru, vdově se točí hlava, a tak ji zatím usadili na malý náhrobek. Dohodlo se, že nejdřív vyloví ropuchu nějakou větvičkou, zdvojenou, aby se nezlomila. Poslali děti, aby našly vhodný nástroj, nejdřív pod cypřiše a potom pod mohutný dub a ořešáky za hřbitovní zdí. Avšak žádná z větviček, které nosí, není dost dlouhá, aby dosáhla na dno jámy. Uvažuje se o vidlích nebo o lopatě. Mohlo by ji to poranit, namítá Jeanne Cadoursová, která má na návsi hokynářství, a co by se stalo, kdyby se hrob ušpinil od krve? Otec Antoine krčí rameny, neví, ale předpovídá, že pokud vesničané od jámy neustoupí, tak se okraje, po nichž šlapou, zbortí a oni skončí všichni dole, pak už bude stačit dohodnout se, kdo tu proklatou žábu vyloví. Všichni opatrně couvají o pár kroků.
„Já tam vlezu a chytím ji,“ navrhuje Marcel.
„A zašpiníš si oblek!“
„Kde je Jocelyn? Ta jeho truhla nevypadá zrovna pevně, a když je k tomu takhle nacucaná…“
„Kdo to řek? Moje rakev něco vydrží. Ty bys chtěl, aby tě pohřbili v truhle z ořešáku, ne? Skrblej a eště budou mít řeči, poraďte si, jak umíte.“
„No tak, přestaňte se hádat!“ křičí otec Antoine. „Jste na pohřbu, nerouhejte se!“
„Žádná rakev není dělaná na to, aby se po ní šlapalo, to jsem chtěl říct,“ dodává Jocelyn Lagarde.
Vesničané chvilku mlčí, na zvonici v Puy-Larroque už odbíjí desátá, z bývalé hradební věže se zvedá hejno holubů. Vtom se vdova, na chvíli zapomenutá a opuštěná na náhrobním kameni, ztěžka staví na roztřesené hubené nohy a rozhoduje:
„Mělo by se tam spustit nějaký děcko, který by to uneslo.“
Tázavé pohledy se upírají na hrobníka; opovržlivě plivne na zem, pročež otec Antoine vykřikne jako ženská, otočí se a nasupeně stoupá po schodech a železnou brankou vychází ven. Matka neduživého chlapečka, který si hraje mezi kořeny cypřiše a na nějž se stáčejí pohledy, upozorňuje, že na její dítě nikdo sahat nebude, nikdo ho do hrobu spouštět nebude, i bez toho má chatrné zdraví, tahá ho z blátivé louže, kde si capal, a odnáší pryč. Vdova tedy namíří prst na svoji dceru Eleonoru, jediným pohybem probodne třesoucí se dítě.
„Ona. Podívejte, jak si zřídila šaty. Špindíra. A může to udělat pro chudáka otce, když o něj měla celou tu dobu takovou starost.“(…)
Eleonora má kolem pasu ovázaný provaz, Marcel a Brisard ji zdvihli nad hrob a pomalu spouštějí dolů, dokud se špičkami nohou nedotkne víka rakve, která se pod její vahou zavlní, zakymácí, prohne a vypustí závan zkaženého vzduchu. Zprvu se Eleonora přidržuje jílovitých stěn, potom se jí daří opřít se dlaněmi o rakev, na vyleštěných prknech zůstávají otisky jejích rukou, když vtom se do ní znovu jako pila zařízne palčivá bolest, až zasténá, musí se pustit a jednou rukou se chytit za břicho. Cítí, jak jí po stehně a lýtku stéká cosi teplého. Zdvihá promočený okraj šatů a vidí krev, řine se po bledé kůži, razí si klikatou cestičku mezi neviditelnými chloupky a skapává na víko rakve; jediná kapka, malý, šarlatový kopeček, se na okamžik zatřpytí v šeru, než ho nasaje suk. Už viděla matku máchat zahnědlá prostěradla a vylévat růžovou vodu ze škopku, ovšem dělala to potajmu a jaksi zahanbeně.
Teď se Eleonory zmocňuje nepříjemný pocit studu, rychle se otírá promočenými šaty a podívá se před sebe. Obojživelník sedí na zmenšené podobizně Krista přibitého ke kříži, ani se nehne, jen boky mu tepou, zornice má roztažené, hodiny plavání ho vyčerpaly, ani se nepokouší utéct, když ho bere do roztřesených rukou a zdvihá k obličeji. Chvilku jej, vkleče na do poloviny potopené rakvi, pozoruje, a protože se jí občas zdává, že leží zahrabaná v sypké, lesem vonící hlíně, představuje si, že by si mohla lehnout na víko rakve, natáhnout se rovnoběžně s otcovou mrtvolou, a s ropuchou v rukou hledět do nebe, na vysoko poletující racky a čekat, až ji vesničané pod matčiným velením zasypou. Jenomže Marcel klečí na kládách a tahá za provaz, kterým je stále ještě spojená se světem živých, vytahuje ji k sobě, chytá v podpaží a staví na zem hřbitova zalitého bledým sluncem.
