Kniha vychází z africké pověsti, podle níž má každý člověk dvojníka ze zvířecí říše. Většinou je to dvojník dobrý, mírumilovný, v některých případech však zlý, škodlivý. Příběh jednoho neobyčejného dikobraza, škodlivého dvojníka jistého Kibandiho, který ho donutil spáchat s pomocí mocných ostnů celou řadu roztodivných vražd. Dikobraz je připravený splnit jakýkoli rozkaz svého krvelačného pána. Od jisté doby však začíná pochybovat…
S ironickým nadhledem sepsaná bajka s poučením, že nikdy není pozdě sebrat odvahu a vzepřít se zlému osudu.
jsem jenom zvíře, bezvýznamný tvor, lidi by řekli divoké zvíře, jako by se mezi nimi nenašla divočejší a zvířečtější stvoření, než jsme my, pro ně jsem pouhý dikobraz, a protože se spoléhají jenom na to, co vidí, usoudili by, že na mně není nic jedinečného, že patřím k řádu savců vyzbrojených dlouhými ostny, k tomu by dodali, že nesvedu běžet rychleji než lovecký pes, že pro samou lenost se zdržuju jen tam, kde nacházím obživu
popravdě řečeno, neexistuje nic, co bych lidem záviděl, k smíchu mi je ta jejich domnělá inteligence, protože sám jsem byl dlouho dvojníkem člověka, říkali mu Kibandi a předevčírem zemřel, po většinu času jsem měl doupě nedaleko vesnice a chodil za ním jenom pozdě v noci, když jsem musel plnit přesně zadané úkoly, a je mi jasné, co by proti mně podnikl, kdyby byl ještě naživu a slyšel, jak se tu teď bez okolků svěřuju, bral by to jako nevděk, protože celý život považoval za samozřejmost, že mám k němu povinnosti, že jsem jenom loutka, že si může s mým osudem nakládat, jak se mu zlíbí, jenomže já, aniž bych si chtěl nějak přihřívat vlastní polívčičku, můžu o něm říct to samé, protože beze mě by to byl jenom ubohý trouba, jehož lidská existence by nestála ani za tři kapičky čůranek starého dikobraza, který se o nás staral, když jsem ještě patřil k zvířecímu světu