Do Velké války francouzská pěchota napochodovala, co se týče barevnosti, v zastaralých uniformách. Všechny bojující země už zavedly stejnokroje v nenápadných barvách. Francouzi setrvali u krásných uniforem používaných ve válce 1870. Sytě modré kabáty barvené indigem, zářivě červené kalhoty barvené extraktem z kořenů mořeny a tmavě modré čáko, to vše z vojáků dělalo bezvadně viditelné cíle. Při dostřelu a přesnosti tehdejších pušek smrtící záležitost.
Proč? Německo i Anglie v té době už používali syntetická barviva, zatímco francouzský textilní průmysl zaostal na barvivech přírodních (již zmíněné indigo a mořena). Aby se tamější textilky nepoložily, nezbylo francouzské vládě než před válkou objednat desítky tisíc zastaralých uniforem. Vyhozené peníze, a co hůř, tisíce zbytečně mrtvých.
Původní uniforma s kalhoty „pantalon rouge garance“. Vitraj kostela kdesi v Burgundsku, nevzpomínám si kde.
V roce 1915, na základě draze vykoupených zkušeností došlo k výměně uniforem za bledě modré – bleu horizon – tedy doslova obzorově modrých. Pod čáka pěšáci vyfasovali plechové chrániče lebky, které moc účinné nebyly a pro vysokou nepohodlnost je vojáci místo na hlavě nosili zastrčené v ešusu. Nakonec byla do výzbroje zavedena tzv. Adrienova přilba.
Uniforma „bleu horizon“ s Adrienovou přilbou.
Když se Pierre Lemaitre zajímal, jak jsem překládal termín „gueule cassée,“ musel jsem přiznat, že nijak. Většinou jsem to nějak vynechal a jednou použil doslovný překlad, tedy „rozbitá huba“. Divil se, že takový termín v češtině nemáme a tu mě teprve napadlo, že si vůbec nevybavuji, že bych se s takovým zraněním kdy v české literatuře, ať už v beletrii či odborné, stejně tak ve filmu, setkal. Proto v češtině tento terminus technicus může vyznít až dehonestujícím způsobem a je lépe se mu vyhnout.
Ve Francii je to naopak velice známý fenomén, rozbitých hub, čili vojáků postižených devastujícím poraněním obličeje, tam bylo po Velké válce asi 10 000.
Autor mi vysvětlil, jak mu nějací odborníci sdělili, že to bylo dáno specifikou dělostřeleckých nábojů té doby – vybuchovaly totiž v takové výšce, že většina střepin létala metr a půl až dva nad zemí, tedy v úrovni, v níž většina vojáků (ne-li všichni) měli hlavu. Nikdy před tím ani po tom těchto úrazů nebylo tolik, granáty bouchaly jinak. Ale proč tak nebyli i postižení naši vojáci? Snad se na východních (event. italské) frontách, kde většina Čechů bojovala, používala jiná munice, snad na to mohl mít vliv i způsob vedení války. Na západní frontě se vedla dlouhá, nepřetržitá zákopová válka a jediné, co museli vojáci občas ze zákopu vystrčit, byla hlava.
Z knihy La Grande gueurre A. Loeze a N. Offenstadta; Albin Michel, 2014
