Když opustil obvod, kde bydlel, plný Rusů a Poláků, uviděl velké a vznešené domy, bulvár široký jako tři ulice. A naproti parku Monceau natrefil na obrovský palác pana Péricourta, opravdu ho nešlo minout, stál před ním krásný automobil; řidič v čepici a bezvadné uniformě ho leštil s takovou péčí, jako by to byl dostihový kůň. V Albertovi až hrklo, když to viděl. Dělal, že spěchá, palác přešel, obešel několik sousedních ulic a okruhem se vrátil přes park, našel lavičku, ze které mohl nenápadně sledovat průčelí domu a posadil se. Úplně to na něj padlo. Ani si pořádně nedokázal představit, že Édouard se narodil tady, že tady ho vychovali. Jiný svět.
(…)
(…) ale vystoupal po šesti venkovních schodech, zazvonil, nenápadně si otřel boty, každou zezadu o lýtko druhé nohy, dveře se otevřely. Srdce mu bušilo, stál v hale vysoké jako katedrála, všude zrcadla, všechno je krásné, i služka, nakrátko ostříhaná bruneta, oslnivá, panebože, ty rty, oči, u boháčů je všechno krásné, řekl si Albert, dokonce i chudí.
Na obou stranách obrovské předsíně, s podlahou z velkých černých a bílých čtvercových dlaždic do šachovnice, rámovaly vstup na monumentální kamenné schodiště dva sloupy s pěti kulatými svítilnami. Zábradlí z bílého mramoru stoupalo ve dvou spirálách k horní podestě. Velkolepý lustr ve stylu art deco vydával žluté světlo, které jako by padalo z nebe. Pěkná služka si Alberta prohlédla a zeptala se na jméno. Albert Maillard. Rozhlížel se kolem sebe a nijak nelitoval. Ať by dělal, co by dělal, bez obleku šitého na míru, neskutečně drahých bot, značkového cylindru, smokingu nebo fraku by ve všem jiném vypadal stejně buransky, jak vypadá. Ten propastný rozdíl, tíseň posledních dnů, nervozita z dlouhého čekání… Albert se rozesmál, jen tak, zničehonic. Bylo vidět, že se směje sám od sebe, sobě, rukou si zakrýval ústa, bylo to tak spontánní, tak opravdové, že služka se taky začala smát, ty zuby, pane Bože, ten smích, i její špičatý růžový jazyk byl zázrak.
(Kapitola 18, str. 183)
Tolik ukázka, popisující palác Péricourtů na rohu bulváru des Courcelles a rue Prony. Přímo naproti vstupnímu pavilonu parku Monceau (v němž se nacházejí věřejné záchodky). Na fotografii je vidět, že žádný takový palác v těchto místech nestojí, Pierre Lemaitre si ho vymyslel. Ani v době těsně po Velké válce tu stát nemohl – dnešní zástavba vznikla během hausmannovské přestavby velkých bulvárů kolem poloviny 19. století.
Vstup do parku Monceau. Činžovní dům vlevo leží v místech románového paláce Péricourtových.
Rychle museli najít místo k bydlení pro dva, z nichž jeden je paranoik a druhý mrzák. Albertovi zbývalo směšně málo peněz. V novinách nepřestávali vyhlašovat, že Německo zaplatí všechno, co během války rozbilo, přibližně polovinu země. Do té doby životní náklady rostly, penze stále nikdo nevyplatil, náhrady také ne, v dopravě chaos, zásobování nevyzpytatelné ‒ kvetl černý obchod, hodně lidí se protloukalo jak se dalo, provozovaly se výměnné obchody, každý znal někoho, kdo znal zase někoho dalšího, předávaly se tipy a adresy, tím způsobem Albert natrefil na číslo 9 v Persově uličce, byl to měšťanský dům, kde se mačkali už tři nájemci. Na dvoře stál domeček, dřív sloužil jako sklad, teď jako odkladiště harampádí, jehož první patro bylo volné. Nijak příjemný, ale prostorný byt s kamny na uhlí, která docela hřála, protože strop byl nízký, hned pod sebou měli vodu, dvě velká okna a zástěnu s pasačkami, ovcemi a přeslicemi, uprostřed roztrženou a zalátanou režnou nití.
(Kapitola 13, str. 154)
Ulička, přesněji slepá ulička – impasse Pers –, pojmenovaná podle majitele místních nemovitostí, jistém panu Persovi, se v době románu klidně autorovu popisu podobat mohla. Z fotografií je také dobře vidět, že rozdíl mezi 17. a 18. obvodem je dodnes patrný.
Bylo už po osmé, když ji vůz dopravil k vyústění Persovy uličky. Mezi parkem Monceau a ulicí Marcadet neleží jeden obvod, ale celý svět, přejíždí se z dobrých čtvrtí do plebejských, z luxusu do chudoby. Před palácem Péricourtových obvykle stával Packard Twin six a osmiválec Cadillac 51 V8. Tady Madeleine viděla skrz červotočem prožraná prkna ohrad přehlídku dvoukoláků s polámanými rukojeťmi a se zpuchřelými pneumatikami. Nevyděsilo ji to. Limuzínu měla po matce a po otci káru, jeho předci byli chudí. I když chudoba byla z obou stran dávnou minulostí, nesla si ji Madeleine stále s sebou, s geny je to jako s puritánstvím nebo feudalismem, nikdy se nevytratí úplně, zanechávají stopy na dalších a dalších generacích. Řidič ‒ u Péricourtů říkali všem řidičům Ernest, podle prvního Ernesta ‒ tak tedy Ernest, když se madam vzdálila, se na dvůr díval znechuceně, v rodině měli řidiče teprve v druhé generaci.
Madeleine šla podél ohrady, zazvonila u dveří a dlouho čekala, nakonec uviděla ženu neurčitého věku, řekla jí, že by chtěla mluvit s panem Albertem Maillardem. Ženě chvíli trvalo, než pochopila a než si to přání dala dohromady s mladou paní jako ze škatulky, luxusně oblečenou a nalíčenou, která stojí před ní a jejíž parfém vyvolává vzpomínku na dávné časy. Madeleine musela zopakovat: pan Maillard. Žena beze slova ukázala na dvůr, támhle, vlevo. Madeleine kývla hlavou a sledovaná dvěma páry očí, paní domácí a Ernestovými, rázně strčila do prožrané branky v ohradě; bez váhání prošla dlouhými kroky blátem až ke vchodu do malého skladu a zmizela jim z dohledu, hned se však zastavila, protože schodiště nad ní se otřásalo pod něčími kroky, zvedla hlavu a poznala vojína Maillarda, jak jde dolů s prázdným uhlákem, také se zastavil a řekl: „Co? Cože?“ Vypadal zmateně, jako tenkrát na hřbitově, ten den, když vyzdvihli tělo nebohého Édouarda.
(Kapitola 15, str. 167)
Ve čtvrti Clignancourt (narozdíl od okolí parku Monceau) také najdete spoustu ještě ryzích bister a kavárniček, kde posedává místní živel, o turistu zde prakticky nezakopnete. Docela jako z popisů Pradellovy honičky za jednorukým Cocem.
Jen tak pro zajímavost, kousek od Persovy uličky je knihkupectví nazvané Včerejší zítřky (se zemí, kde zítra znamená včera zřejmě nemá nic společného). Ve Francii mají skoro všechna klasická knihkupectví nějaké více či méně invenční jméno.
