Bez zbytečných úvodů přejděme rovnou k ukázkám:
Když se s Diegem seznamuji, bydlí u své sestry, ve světlém třípokojáku s vysokými stropy nabílenými vápnem, pod nímž lze tu a tam ještě rozeznat původní štukové římsy. V místech, kde prosakuje střecha, se táhnou rozlehlé, žluté mapy s hnědými lemy. Dosahují až k mahagonovým parketám, zničeným časem, nesčetnými kroky i prodejem nepoškozených prkének. Diego a Isabel žijí v smradu prasečího chlívku, mezi pár kusy nábytku – stolem přehozeným voskovaným plátnem, dvěma postelemi svařenými ze železa, komodou, toaletním stolkem a oltáři se sklenicemi, stojícími v prachu a mastnotě z vaření, rum v nich už dávno vyschl. Zmožení horkem nic nepodnikáme. Vyprávěl jsem jim o klukovi. Negr jako negr, řekla mi na to Isabel, opřená ramenem o zárubeň kuchyňských dveří. Isabel je drobná a nevrlá, má hubené hýždě, špičaté kyčle, nijak půvabný obličej, černočerné oči a vlasy a snědou pleť. Hrdost dává najevo příliš okázale na to, aby byla ještě panna. Nedokážu jí kluka popsat, takže mlčím, zřejmě vycítila, jak jsem zklamaný, nebo snad ze strachu, že se o ně přestanu zajímat, a tak dodává: Ale možná ho známe, možná mi jeho jméno něco říká… Pobízím ji, aby přemýšlela, aby si vybavila nějakou vzpomínku na toho chlapce, ale s rukou v bok kouří a jen zvolna vrtí hlavou.
(…)
Drobná, hubená Isabel vtěsnaná do tílek a kraťasů z ustřižených starých džínů, se celý den potlouká od kavárny ke kavárně kolem hotelů a velkého divadla, číhá na zákazníka, na nějakého toho nepřestajně se povýšeně tvářícího turistu, jakoby zaskočeného a polichoceného svým vlastním výskytem, který nevnímá nic kromě toho, že je tu, a je na to patřičně pyšný. Isabel se občas podaří upoutat turistovu pozornost, i když není o nic víc žádoucí než jiná z těch tisíců šlapek vržených do ulic, umí však zakrýt nicotnost svého těla, jevící se ještě krutěji v očích cizince, který ji sjíždí pohledem z výšky svého trůnu, kam ho dosazují relativní bohatství a dálky, z nichž přicestoval, Isabel totiž dovede zkomponovat partituru z gest, mimických pohybů, unylosti a lichotek, která je-li šikovně přednesená, dokáže zlomit turistovo váhání, ješitnost i lakotu.
(…)
Isabel se noří do světla ulice, vyváženým krokem se vrací do stejných kaváren, na stejné terasy, ke stejnému turistovi. Nakonec si propláchne pusu lokem piva, pachuť spermatu vykouří silnou cigaretou bez filtru. Isabel si nevzpomíná na svoji důstojnost; tu za ni pohřbily jiné, pro ni bezejmenné, vzdálené siluety z conquistadorských bordelů, vytržené z kmenové Afriky, jedna po druhé vsazované do želez, do polí a na ulici. Všechny mulatky z města jsou tedy dcerami korunované bagasy a skutečnou přirozeností je jim přepych paláců, nikoli život v rozvalinách Sodomy; tahle prapůvodní přirozenost, kterou mají odnepaměti zasutou v nitru, občas nevědomky probleskne spolu s pohledem, ve chvilce zlosti či zahálky. Vidím, jak v sobě nesou dědictví, jež tu a tam vystoupí na povrch. Isabel vůbec netuší, že něco takového existuje, neví nic o atavismu, který se projevuje nečekaným a vzrušujícím způsobem, třeba když si jen tak mimochodem upraví sukni či halenku, aby bylo vidět dost, ale zase ne příliš z půvabů nabízených na prodej, načež se okamžitě navlékne zpět do kostýmu sprosté, zneužívané holky; chviličku po svátosti korunovace je z ní zase jen prachobyčejná děvka.
(…)
V úzkém pokoji, ve svitu žárovky, Isabel právě vykouřila zákazníka, do dlaně vyplivuje hlt semene a netečně ho utírá do šedivého, rozházeného prostěradla. Ve voliéře vzadu ve dvoře vykřikl papoušek ara tak ostře, že všem obyvatelům domu provrtal ušní bubínky, potom si začal svědomitě vytrhávat bílá a žlutá peříčka z křídel.
Diego a Isabel vyrůstali na východě země, hodně daleko od tohoto města, v narychlo postaveném domě na úrodné a cenné půdě s rodiči, kteří pěstovali batáty a tabák, chovali pár domácích zvířat, prasnici a asi deset slepic, které museli bránit před potulnými psy a dravými ptáky z mangrovy. Nedaleko tekla řeka. Otec k ní chodil chytat ryby – široká strž lemovaná mangrovníky s kořeny spadajícími vzduchem do vody, do níž se z větví snášely stříbřité tonzury mechů. V hustém porostu na březích odpočívaly palmové krysy a pod mohutnými vrstvami naplavenin zalézali krokodýli. Mezi plochými, hladkými kameny, po věky opracovávanými proudící vodou, se vytvořily tůňky s klidnou, kalnou vodou, z níž vystrkovali kníry a nenasytné tlamy sumci. Dětství, říkal mi Diego, jsem strávil v dusnu a nepřátelství lesního podrostu, kde vegetace musí vzdorovat soli, horké vodě a smradu z bahna. Představuji si, že vyrůstali jako kapradiny a kořenovníky, s jediným smyslem růst a udržet se naživu, a že tato divošsky strávená léta jsou možná příčinou, proč jen složitě navazujeme vztahy, který by byly lidské povahy.
Když Diego vstane, nachází na stole Isabelin včerejší výdělek, pár našedlých a poslepovaných bankovek, mejdlíčka a vzorky šampónů. Přetáhne pokrývku přes sestřino schoulené tělo a peníze strčí do kapsy v džínech. Jak se mohla z Isabel za několik měsíců stát tahle arogantní kurva, které se pod sukní vyklenuje malé, černé a tučné bříško? Když si mě měří pohledem a kouří cigaretu, bradu má vraženou v masitém faldu na krku.
(…)
Je jí třináct, prodává se jednomu pěstiteli cukrové třtiny, svalnatému starochovi se špínou zadřenou v záhybech kůže na krku, osmahlé sluncem jako vyčiněná vepřovice. Bere si ji pod mangovníkem, chytá ji za vlasy a nutí, aby se otočila. Nechci ti vidět do kurevskýho ksichtu, ty couro; je ti jako mý nejmladší dceři. Přitiskne jí ruku ke tváři a zezadu vklouzává mezi stehna. Ochablým podbřiškem naráží do zadku, přeorává ho na koberci z humusu, tlačí Isabele hlavu mezi oddenky. Jediné, co z ní vidí, jsou podlouhlé linie špinavých zad pod vyhrnutou bavlněnou blůzou, kůži s žilkami větviček mangovníku, skrz něž nov potí indulinové páry. Isabel zůstává ještě dlouho polonahá, přikrytá obnošenými hadry a listy mangovníku, v tmavé řiti se jí leskne sperma. Mravenci v řadách jí kloužou po kůži, lišejníky na kořeni stromu a noční hmyz se stahují nasytit krví vyteklou z jejího pohlaví. Konečně vstává a prohmatává šaty. Skrz látku kapes mačká v dlani to, co jí staroch nechal. Tři bankovky neurčité barvy, pár mincí a trocha tabáku. Nazítří jí první sex za peníze připadá jen jako sen, ze kterého zůstává zbyteček na kůži a zápach jako z kadidelnice toho, co jí vytéká z pohlaví, když se myje v řece, když si v podřepu podává ve spojených dlaních vodu k rozkroku.
Policajt vidí Isabel, jak se s popruhem od malé, růžové umělohmotné kabelky přes rameno, culí mezi několika jeho holkami. Počká si na ni, až bude sama na cestě do bytu, zastavuje ji v liduprázdném zákoutí a když mu lže, že není kurva, že dokonce ani neví, že by ty holky měly být běhny a že nikdy s žádným turistou nebyla, chytá ji vší silou za vlasy, zasypává ranami a vleče na stanici, kde ji prošacují a vrazí na noc do cely páchnoucí lidskou a krysí močí. Ráno se k ní policajt vrací, budí ji velice něžným odhrnutím pramenu vlasů z čela. Ponoří prsty do kštice za uchem, palec položí pod fialové a opuchlé oko. Říká jí, že moc hezká není, ale určitě pro ni něco najde. Dobře si ji prohlédl; připomíná mu venkovské čubky, horší než cholera a svolné ke všemu. Od teď bude pracovat pro něj, nebo se postará o to, že jí někdo znetvoří tvář tak, že se na ni už žádný chlap nikdy nepodívá. Skloní se a políbí ji na rty. Isabel po několika hodinách odchází ze stanice, potácí se na podpatcích po chodníku na cestě do bytu a pevně svírá pod paží malou, růžovou umělohmotnou kabelku.
Hlavní hrdina se představuje