Novela Pornografia je vlastně soubor básní v próze propojených protagonisty. Nemá cenu o nich psát, nejlíp hovoří samy za sebe – takže zde pár ukázek. Takhle se kniha začíná:
Večer po pohřbu procházím za soumraku sprškami vln tříštících se o beton nábřeží, očima bloudím po opadaných fasádách. Mezi svými, nemohu je označit jinak, v domě, jehož zašlá zákoutí a důvěrně známé pachy mi už nic neříkají, mě přepadly rozpaky. Všechno se na mě tváří nepřátelsky. Děti splývající v šedém stínu hrály hry, které k nim neseděly, a když pak tlumenými krůčky klouzaly z jedné místnosti do druhé, na oltáři cinkaly cínové podnosy na milodary. Moji bratři kouřili natažení v ratanových křeslech, jejich strhané úsměvy mě přiměly vstát. Zem je plná úlomků betonu, křupou mi pod nohama, každý poryv větru je žene dolů po vozovce. Nemyslím na nic, jsem jako ty zničené, neveselé domy, pusté tělo spočívající na základech z prožraného dřeva, do masa sedřené pískem a solí. Potuluji se jen tak nazdařbůh, zaskočený skutečností, že jsem ve městě a poměřuji se s ním, čemuž jsem se odjakživa vyhýbal a zároveň po tom zarytě toužil.
Procházím uličkami zalitými purpurem zapadajícího slunce, podléhám panice, potměšile mě vede do míst, kde bych se mohl nadechnout závanu čerstvého vzduchu. Město mi leží vší vahou na prsou, s každým krokem se biju pěstí do obnažené hrudi, chci vehnat do plic zmalátnělý vzduch, když se po dešti páří od země. Čelo a předloktí se mi lesknou, hrudní koš vydává pod údery zvláštní, tlumené a duté zvuky jako kůže bubnu, jako by ani nebyl můj. Přidávám do kroku, mířím k moři s myšlenkou, že vítr mě vzpruží. Je to samozřejmě mylná představa, aby tělo znovu získalo vládu nad sebou samým, musel bych z města odjet a nikoli se v něm ztrácet, ovšem zaslepený pýchou věřím, že si ho podrobím a umanutě pokračuji jeho špinavými uličkami. Zakopávám o kamení. Nedovedu pochopit proč, ale souzním s hrdostí rozpadajícího se města, točí se mi z něj hlava, rozněcuje ve mně nečekanou slast, už nemířím za jakýmsi závanem či únikem, ale za jediným cílem, za tělesnou rozkoší, díky níž se zbavím tíhy a město vyženu z mysli. Vím, že na nábřeží se dají potkat kluci, kteří mi za pár dolarů pomohou zušlechtit bídný obrázek návratu do rodné země.
Stmívá se, tu a tam se objeví světlo zavěšené v prostoru, poslední odlesky, komíhající se pouliční lampa a přízračná světla majáků na sklonku dne, kdy se kámen barví do růžova. Cestou podél nábřeží mi dochází, že na spásný doušek vzduchu nikde nenarazím. Poryvy větru vracejí městu jeho cyklonový dech, zápach bahnisek vykašlávaný kanály do moře výpustmi pode mnou. Lněná košile se mi lepí na kůži, ale už se o to nestarám. Jsem vzrušený a oči mám jen pro chlapce na nábřeží, pro jejich do pasu svlečená těla a pevné svaly, pro jejich žebra rýsující se pod ovály prsou, pro jejich samčí aroganci, s níž se opírají o zábradlí, pro jejich okázalou chůzi, zatímco do opěrné zdi naráží vlna za vlnou a poprašuje ulici bílou pěnou, jíž v hluku příboje s rozkoší nastavují tělo. Zatnou břicho a vypnou hruď. Někteří vyzývavě napřáhnou paži k nedozírnému obzoru a spustí válečný pokřik. Každým pohybem ve mně budí touhu po zpěněné slině na svých rtech, po čúrcích potu, které jim ryjí brázdy do zad.
Za pochodu jsem za sebou nechal skutečné okolnosti návratu do rodné země. Vydlabal jsem v sobě prázdno a vykopal hluboké příkopy; země, z níž jsem utekl a kterou jsem zapřel, je teď s nevídanou surovostí zasypává, vnímám, jak do mě vniká anorganická hmota, plní mě až po okraj, necítím nic než slepou touhu vůči sobě samému a výrostkům u moře a prohlížím si, jedno po druhém, jejich polonahá těla. Jeden mě obzvlášť zaujal, je špinavější a zoufalejší než ostatní. V prolukách mezi vlnami předvádí zuřivost blížící se záchvatu šílenství, byl by schopný se vyzývavě vrhnout dolů z mola a roztříštit se o skalisko, kdyby ho něčí ruce nechytily za rameno a pod záminkou hry se ho nesnažily odtáhnout od zábradlí. Ta lehkomyslnost mě dojímá a už je mi srdečně jedno, co by se mohlo stát. I kdybych měl v okamžiku zemřít, nemrknul bych okem.
Šeptám nabídku do ucha klučíkovi v otrhaných šatech, potom ho sleduji, jak přebíhá silnici, obratně proskakuje a kličkuje valčíkem aut, chytá kluka za biceps, natahuje černá ústa až k obličeji, který si mě okamžitě upřeně prohlíží. Výrostek vybuchuje smíchy, z nějž v hlomozu příboje neslyším vůbec nic. Dokonce mám pocit, že všechen okolní hluk vychází z jeho úst, potom na zem plivne hlen, zmáčkne si pohlaví rýsující se pod vlhkými džíny a druhou rukou naznačí, abych šel za ním. Držíme si odstup a když se ohlédnu, vidím v mlze blednoucí obrys svého poslíčka, vzpřímeného a zasmušilého jako sfinga, z dítěte nezbývá nic. V soumraku mu sotva rozeznám obličej, chvilku mám pocit, že místo něj stojí žlutý pes, podobný těm, kteří se potulují podél pobřeží a umírají vyčerpáním, vysušení solí z vodní tříště; tenhle nás ale upřeně sleduje a nic z jeho nažloutlých, podlouhlých tvarů mi neumožňuje rozeznat, kdo vyplňuje nehybnou siluetu, jestli dítě nebo pes. Nakonec jsme zprostředkovatele bezpochyby přestali zajímat, když se ohlédnu podruhé, mizí za rohem ulice a polyká ho tma.
Hlavní hrdina kromě sebe představuje i děvky a prostituty, s nimiž se po návratu do rodného města setkal:
Alejandro přišel ve rvačce o pravou ruku. Před nouzí ho chrání a štědře si vydržuje Günter, Němec, jehož potěšením je nechat se jednou ročně, po celý měsíc fistovat až po loket klukovým pahýlem. Němec tu trávívá dovolenou a za Alejandra a celou jeho rodinu utratí hotové jmění. Moje životní štěstí bylo, říkává Alejandro a ukazuje mi při tom zbrusu nové, tmavomodré levisky, že jsem to tou kudlou chytil do ruky. Napřahuje před sebe amputovaný pahýl. Už zapomněl na zánět a na bolest, o níž si myslel, že ji nepřežije, když odumřelé maso skapávalo na kus ručníku, který vedle něj rozložila matka, aby neušpinil matraci. Když se Günter vrací zpátky do Evropy, Alejandro vyslovuje přání, aby přišla zpráva, že letadlo s ním zmizelo v moři, aby se dozvěděl, že Güntera spalují pekelné plameny. Zároveň s tím i přání vidět se s ním zase napřesrok.
Lucía se zhroutila na dlaždičky u vchodu. Táhne z ní tabák a alkohol, pod očima má černé podlitiny, po bradě jí teče krev z rozseknutých rtů, má roztrženou halenku. Tmavou kůži na prsou má posetou spáleninami od cigarety. Sestra jí roztahuje ztuhlé čelisti, uvolňuje jazyk a zvratky, které ucpávají hrdlo. Znovu jí vytahuje zapadlý jazyk, bere v podpaží a chodbičkou vleče do pokoje, vysazuje na postel a na rty jí lije vodu. Otírá bradu od krve a tiší popálená prsa. Lucía zvrací laciný rum nastavený technickým lihem. Sestra otírá špinavé prostěradlo a odhrnuje jí přilepené vlasy z obličeje.
(…)
Ošoustaná Tina zůstala v pokoji, který si pro pár holek pronajímá policajt ve starém městě. Vytírá si zadek hadrem potřísněným spermatem zákazníků, výměšky jineteras a bledými fleky od výkalů. Kalhotky si navléká v přítmí průchodu, kousek od hlavní ulice s obchody, kde se turista s ulepeným svědomím, hnaný stádním pudem, okamžitě po vyprázdnění zařazuje do homogenní hmoty těch, k nimž patří. Tina si zastrkuje pár dolarů za gumičku podprsenky, odmítá se zabývat tím, kolik kurev před ní vykouřilo kolik ocasů za ty samé peníze, zinkasované stejně netečně a se stejnou absencí nechuti k latexu či semenu, potahujícímu patro a jazyk.
Ernesto šlape jen z nudy nebo z vypočítavosti, tu a tam dealuje trávu, pašovaný alkohol, vzácněji kokain. Patří k nevzdělaným, jen hrubě otesaným chlapcům, náhodně vyrvaným ze své půdy a předhozeným jako potrava lačnému městu, ovšem díky své prostoduchosti si dokázal vypěstovat divošský instinkt, vyhrocený smysl pro vlastní přežití. Touto primitivní živočišností, jež tvoří poslední barikádu vůči městu, se obaluje víc než jeho bratři.
Pouto ulice jim je nad pouto pokrevní.
(…)
Gretu Garbo viděla jedinkrát v životě, na portrétu v hale luxusního hotelu v centru města, kde ještě jako malá hrávala pro rozptýlení turistů, za mizerný plat na konga, a potom ještě na několika fotkách vystříhaných ze starých časopisů. Greta je moc pyšná na svá prsa, nikdy je neváhá předvést, přestože jsou trochu nesouměrná. Když vyráží do podniků s turisty, pečlivě si mezi stehny zamáčkne pohlaví, stydí se za něj a kvůli tomu, jak vydouvá minisukni, ho nemá ráda. Kašle na posměšky; ostatní holky jí říkají Greta Cojones, prasátko, pokaždé jim odpoví jen opovržením. Dnes večer se Greta zvlášť usmívá, dostala španělská víza. Pod zástěrkou pracovní smlouvy s kadeřnickým salonem se bude prodávat tam, v bordelech u francouzských hranic. Představuje si čtyřhvězdičkový nevěstinec, klimatizovaný pokoj, perličkovou vanu a klienty v oblecích s kravatou. Jistojistě, říká si Greta, když na podpatcích klopýtá přes výmoly rozbitých ulic starého města, tam bude mezi kurvama královnou.
Starý Holanďan má adresy a kontakty. Tolik let se nechával jebat nejvyvinutějšími mulaty ve městě, že není schopen udržet stolici, posírá se a tahá za sebou smrad jen stěží maskovaný proudy luxusní voňavky. Starý Holanďan nikdy na peníze nekouká a Ernesto říká, že ho má moc rád, potom si hrdě vyhrne rukáv košile a ukáže zlaté hodinky na zápěstí. Před barem v centru města, kde se zdržují šlapky, sedí u stolu s několika jineteras kuplířka jako bečka. Dutým hlasem vypráví o té bláznivé a žárlivé děvce, kterou vášnivě milovala.
(…)
A toto je úplně poslední odstavec:
Déšť rachotí o plechové střechy. Psi se schovávají v podloubích, na smetišti nebo pod stromy. Liják halí děti, které tryskem vyběhly z domu. Kouří se jim z kůže. Na hřbitově voda protéká hlínou, mezi rozklíženými nebo polámanými prkny zaplavuje mrtvé v rakvích. Bůh hromu Čango dává volný průchod svému hněvu, okenní tabulky se hluše otřásají. Prostituti vynášejí kbelíky na terasy. Noří do nich ruce, umývají si ušlechtilé tváře a oklepávají se. Doma všichni mlčí a nastražují uši. Večer po pohřbu procházím za soumraku sprškami vln tříštících se o beton nábřeží, očima bloudím po opadaných fasádách.
Diego a Isabel