Hřbitov Neviňátek

03. 12. 2015

 

50.

Do smrti budu mít před očima tu scénu, kterak Isabellu za úsvitu na hřbitově Neviňátek zazdívali do poustevny… Dimenche Le Loup, stal se z něj mistr kostelní hutě, dokončuje ‒ s vyhrnutými rukávy, v zástěře a s čapkou na kadeřavých vlasech ‒ zeď za mojí láskou, uzavírá ji v malé stavbičce, kde se dá jen stát či sedět na kamenném sedátku; až do konce svých dní si nebude moci lehnout.„Bude chcát a dělat pod sebe, utopí se ve vlastních hovnech,“ připomíná mi Dogis, není básník.
„Slitovní kolemjdoucí budou mezi mřížemi okénka nechávat jídlo, v zimě jí tudy prostrčí přikrývky…“ špitl Guy, vidí věci jinak. „Některé vydrží dlouho. Podívej, támhle, Jeanne la Verrièrová, ve své cele žije už čtyřicet let.“
Nemůžu se vzpamatovat: „Čtyřicet let sama na hřbitově, zaživa pohřbená, za každého počasí, v dešti, ve větru, ve sněhu, ve dne, v noci.“
Zrzek Robin si myslí, že mě utěší, když povídá:
„Většinou tak dlouho nevydržej. Skoro všecky po pár letech vevnitř zešílej a umřou. Když zhebnou, bouda se zboří, ale co se stane s jejich tělem, to netuším.“
Všichni tři se držíme opodál scény srovnatelné s přijímáním závoje novickou. Biskup v okázalém oděvu s liturgickým křížem v ruce odříkává cosi latinsky, vysvěcuje Isabellinu celu, která se rozhodla podřídit tomuhle… (životu?)
Učedník podává poslední kameny, nádeník z druhé strany nalévá do škopku maltu, Dimenche Le Loup se mezi nimi ohání zednickou lžící, Isabella stojí před ním a hledí na mě. Na hlavě má prostý závoj. Seškvařený květ lilie jí zdobí krk. Zdrcená matka kousek od biskupa otáčí hlavu směrem ke mně, couvám za poustevnu Renée de Vendômois (jednadvacet let je tu) stojící vedle příbytku, ve kterém je dvanáct roků zavřená Alix la Bourgottová.
Obloha je neskutečná, zelená, s růžovými odlesky. Měšťané, ohromení takovým zvláštním odevzdáním se, smekají. Ministrant se otáčí k ženě, která padá na kolena:
„Nechť ji laskavý Ježíš odvede do Ráje.“
K ženě sklání hlavu biřic, před tím pošilhával mým směrem. Využívám toho a mizím, podávám ještě Guymu papír a žádám ho:
„Vím, že Dimenche mě už nechce vidět, ale ty bys ho mohl poprosit, jestli by tyhle řádky večer nevytesal na zeď cely…?“

Hřbitov Neviňátek se nacházel v místě dnešního náměstí Place Joachim-du-Bellay a přilehlých domovních bloků. V 18. století se ostatky navršily až do výšky 2,5 metru nad okolní terén a provalily hřbitovní zeď. Plyny z otevřených jam, kam se postupně vhazovaly mrtvoly chudiny a zasypaly se teprve po úplném naplnění, zamořovaly ovzduší (pár lidí na otravu i zemřelo). Vykopala se díra nová, kosti z ní umístily na ochozy hřbitovních zdí. Říkalo se, že zdejší půda si mrtvého vezme za 9 dní!
Když se prolomila zeď do ulice Saint-Denis a vyvalila se 2,5 metru mocná vrstva mixu kostí a hlíny, hřbitov zrušili, ostatky odvezli a uložili v katakombách v Tombe-Issoire na jihu Paříže. Dnes zaniklé místo posledního odpočinku připomíná kašna Neviňátek – la fontaine des Saints-Innocents.
Jak píše Jean Teulé (i na jiných místech knihy), hřbitov byl přes den velice frekventovaným místem, působila tu spousta pouličních prodavačů, dostaveníčko si tu dávala mládež, pod podloubím vyzdobeným Tancem smrti se vesele popíjelo a milovalo, když někdo přetáhl hodinu nočního zákazu vycházení, přenocoval a ráno se jelo dál…

 

Kašna je staršího data než Villon ‒ 1548. Původně trojboká, přilepená ke kostelu Saint-Innocents, byla po zrušení hřbitova postavena doprostřed náměstí a doplněna o čtvrtou stranu. Zdobená je Najádami (starořeckými sladkovodními nymfami) od Jeana Goujona.

 

 

Po letech ve vyhnanství se František za svou láskou vrací:

 

89.

Brankou z ulice aux Fers vcházím na hřbitov Neviňátek. Kosti vyskládané nad podloubím a otevřené hromadné hroby…  Mezi kříži a kapličkami se potulují kozy, dívky prodávají mléko… Procházím podél hřbitovní zdi, pod gotickými oblouky vyzdobenými Tancem smrti pokřikují vlasařky. Mířím k poustevně, všímám si, že celu Jeanne la Verrièrové už zbořili, ale příbytek Isabelly de Bruyère pořád stojí.
Na zemi vedle stísněné stavbičky sedí na zbytcích kostí chudé děvče, zády se opírá o zdivo, nemá ruce, může jí být patnáct nebo šestnáct, s nevídanou šikovností navléká nohama jehlu a šije. Z jednoho hrobu beru růži a blížím se k Isabellině cele. Švadlena-mrzačka se zespodu podívá na moji sutanu a pozvedne ke mně nohy s vlněnou přikrývkou, kterou látá.
„To je pro ni,“ říká a týlem udeří do zdi poustevny.
Na předprsních okének vidím, že nějaké neviditelné, dobrotivé ruce položily mezi mříže malé misky s ovesnou kaší, polévkou a rozvařeným ovocem…
„Už totiž nemá zuby,“ vysvětluje mrzačka. „Taky oslepla. A co její matka skočila z mostu Notre-Dame do Seiny, už za ní nikdo nechodí. Ještě tak před třema, čtyřma rokama občas v noci křičela ‚Františku!‘, ale teď už ne. Myslím, že je i hluchá a němá. Ten chlap, co jí způsobil takový neštěstí, musel bejt pěknej hajzl… Někdo říká, že to byl Villon – víte, ten básník, co psal o banditech a hospodách… Nevím, k čemu jsou tyhle trubadúři vlastně dobrý,“ uzavřela, zakousla se do cípu přikrývky a zkřížila nohy, aby mohla vstát. „Nate, otše. Moh byste to puosthšit sám? Puotože já…“ omlouvá se a natahuje ke mně ústa, v nichž drží vlněnou prošívanou přikrývku. Odchází, samozřejmě na nohou, zatímco uličníci okolo se baví tím, že chodí po rukou.
„Bando ničemů, skončíte na šibenici jako ten Villon, nakopat vám!“
Vypínám se na špičky sandálů, abych mohl skrz mříže prostrčit deku a snažím se v cele zahlédnout Isabellu. Částečně ji vidím shůry. Ošklivá, bezzubá a šedivá sedí na kamenné lavičce, matné, strašně dlouhé a špinavé vlasy plné pavučin jí spadají v zaprášených vlnách kolem těla. V temném prostoru panuje čpavý zápach moči a vystydlých výkalů. Je jich tolik, že v nich zkamenělýma nohama vězí až po kolena. Na sobě má kdysi bílé cáry, potrhané a přilepené, jakoby přirostlé ke kůži, nehýbe se, ani se na mě nepodívá. Skrz mříže vhazuji červenou růži, padá mezi ruce zapomenuté na kolenou. Trvá to hodnou chvíli, ucítila dotek okvětních lístků a trošku pohnula prsty. Nehty jí vyrostly – jsou dlouhé jako celé předloktí a tvoří černé zkrouceniny – vypadají jako nohy nějakého hmyzu. Lehce stiskla moji květinu v rukou a dál se už nic nepohnulo. Kam se poděly obliny štíhlé křepelky, smích a svěží, čtverácké polibky plné radosti…? Rozpaženýma rukama podél příbytku nahmatávám špičkami prstů své vyryté rondó. Léta a mech otupily ostrost písmen. Smrti, že potěšení mé mi odešlo, jen ty máš vinu…
Odcházím pryč, nechávám své živé-mrtvé srdce na tomhle hřbitově. Jako by mě vytáhli zpod kol povozu.

A proč se Isabela vlastně nechala zazdít? František potřeboval dárek pro krále Ulity Colina des Cayeux a pro jeho kumpány, coby vstupenku do elitní loupežnické organizace:

41.

Přicházím do pajzlu v ulici Sac-à-Lie za Domem Nicolasem, Bar-sur-Aubem a Colinem de Cayeux, kteří sedí kolem talíře se skoro snědeným hráškem na slanině. Sedám si po levici krále Ulity, proti bývalému pikardskému mnichovi, opřenému o zeď vedle přeživšího od Azincourtu. Přichází číšnice a ptá se mě, co si dám.
„Nic, nemám chuť.“
„Ale jo,“ říká dívce Colin, „dones mu koroptev…“
Pokládají přede mě pěkně dozlatova vypečeného ptáka, prohlížím si ho, v žaludku jako bych měl kámen. Král Ulity si všímá mých kruhů pod očima.
„Špatně ses vyspal?“

(…)

Tři ulitníci pošilhávají po mé koroptvi. Colin se ptá: „Opravdu ji nebudeš?“ Když nic neříkám, sune talíř doprostřed stolu, aby se mohli rozdělit a společně si, mezi Hrdlořezy, pochutnat. Myšlenkami jsem jinde, mručím: „Tak a je to. Budu se moct naučit mluvit a potom i psát vaším jazykem. Loupež, co vyvolala velké pohoršení na veřejnosti, a hnusný zločin přede svědky mám za sebou.“
„Jo. Už zbejvá jenom dárek,“ odpověděl mi král Ulity.
Když vidí, jak jsem překvapený, pěkným, vážným hlasem pokračuje:
„Vždyť jsem ti říkal, že po dvou zkouškách nám budeš muset dát cokoli, co po tobě budeme chtít.“
„Co chcete?“
„Tvou ženu.“
Ten chlap chce vidět, jak se vrhám ze skály. Dívám se na něj. Točí se ke mně. V dlouhé bleděmodré splývavé tunice, vypadá jako tóga římského císaře, je Colin de Cayeux velmi krásný. Není o moc starší než já, může mu být tak dvacet osm, má světlou pleť i světlé oči. Hrozivý obličej by mohl být stejně tak andělský, pokud by se při úsměvu neobjevily neuvěřitelné žraločí zuby! V nejasném odrazu na jeho řezácích, špičácích a stoličkách vidím svůj obličej ztrhaný z toho, co po mně chce. Přivírá rty, polyká můj obraz.
„No tak? Dáš nám tu svou měštku, ať se s ní trochu pobavíme…“
Dom Nicholas naproti mně, nahý do půl těla, v klidu roztahuje křepelce stehna, dokud je nevykloubí, jedno si podává k maličkým, kulatým a smyslným rtům pod béžovým zvoncovitým kloboukem s fialovými péry. Bar-sur-Aube po jeho levici, v příliš široké kutně, přežvykuje, vyceněnými zuby ohryzává kosti, slintá a upřeně mě pozoruje bílým okem. Otáčí hlavu k pikardskému mnichovi a něco mu v ulitnickém žargonu šeptá do ucha. Dom Nicolas se tomu směje, těžké tukové náhrdelníky se mu houpají pod krkem. Se zdviženým obočím a staženými rty králi Ulity oznamuju:
„To nejde.“
„Proč?“
„Isabellu de Brouyère mám hluboko v srdci…“
„No vždyť, přesně tak, co by to jinak bylo za zkoušku?“
„To by neudělal nikdo.“
Colin de Cayeux škrábne nehtem o křepelčí kost, odtrhne z ní kousek masa a dává si ho do úst.
„Dome Nicolasi, koho máš na světě nejradši?“
„Přece Bar-sur-Auba.“
„Zabij ho.“
Šlink! Pikardský mnich tasí dýku a až po střenku ji vráží do svého souseda, ten, za všeobecného ohromení v sále, padá s tupým výrazem na stůl. Kolem zbytků křepelky se rozlévá veliká kaluž krve. Dom Nicolas přeřezává provázky Bar-sur-Aubova váčku. Colin si utře ruce do blankytně modrých šatů, vstává a říká:
„Tak zítra odpoledne, v lázních-bordelu na hradbách.“

 

42.

Ach!

Najády

 

43.

Říct dnes, pod Pierre-à-eau – olověnou nádrží na pilotech špitálu Hôtel-Dieu ‒ že jsem zaražený, to by bylo slabé slovo. Přicházející Isabella de Bruyère si toho hned všimla, má z toho legraci:
„No, no… Ten z toho nadělá…“
Na hlavě má dvourohý henin, z něhož jí v záhybech spadají na rameno vlasy v síťce, oblečená je do přiléhavých, perlově šedých šatů s malými bílými puntíky. Nikdy nebyla tak krásná, směje se mi:
„Co je to dnes s tebou, básníku můj? Máš trápení s baladami a rondó?“
„Ne, tím to není…“
„No tak se usmívej! Život je krásný. Podívej, za necelý měsíc bude léto!“
Objala mě, položila mi na ústa voňavé rty a zažertovala:
„Pán si na mě na dva dny zapomene a sám nerudně mlčí… Jestli to řeknu matce, požene tě k soudu! Včera jsem přes hodinu chodila po břehu a čekala na tebe. Lidi mě museli mít za nějakou běhnu. Myslíš, že by mě mohli považovat za běhnu?“ pokračuje unyle, tiskne se ke mně a kolébá se přitom v bocích. „S kým jste byl, vy lotře? Odpovězte, nebo vás bude vyslýchat můj strýček, biskup orleánský!“
„S chlapama, co jsem potkal…“
„Aha? A kde?“
„U Divočáka.“
„Tak to neznám. Vezmeš mě tam. Teď hned… Proč mě nikdy nepředstavíš svým přátelům? Nejsem pro ně dost dobrá?“
Ustupuje o krok, svůdně se otáčí, ploché bříško, klenuté boky tvarované jako slonovinové rukojeti nožíků, jež používají slečny. Štíhlé a tvarované nohy tančí kolem mne.
Na břehu řeky si nějaké kotě hraje s ocasem, točí se dokolečka, skáče a skáče a běží k mostu Petit-Pont. Jdeme za ním. V ulici Huchette mi Isabella pokládá hlavu na rameno.
„Jsme jako zimolez pnoucí se po lísce: když se pevně zachytí a obtočí kolem stonku, můžou žít dlouho spolu, ale jakmile je někdo rozdělí, líska brzy zahyne a zimolez taky. Františku, je to tak i s námi: ani ty beze mě, ani já bez tebe?“
V ulici de la Harpe zastavuju, líbám ji a spočinu na ní pohledem. Isabellina krása mě upoutala tak, že nejsem schopen oči odtrhnout. Uchvátila mě natolik, že jsem se drahnou chvíli zapomněl na místě. Musí říct: „Františku, pojď, ty ses zasnil!“ Po té poznámce sklápím oči a po zbytek cesty si už netroufám na ni pohlédnout. A přitom bych se tak rád díval, víc než kdy jindy. „Františku, pojď! Spíš nebo sníš?“
Přede dveřmi pekla, v uličce pod hradbami – jsem plný smutku s přídechem špinavosti – přicházíme pod arkýř domu s divočákem na vývěsním štítu. Oznamuju:
„Jsme na místě…“
„No tak, pojďme dovnitř!“ směje se pěkným křišťálovým smíchem, který cinká jako zvoneček nade dveřmi lázní s bordelem.

 

Jenom pro zajímavost – zaživa zazděnou poustevnici-kajícnici (odborně řečeno přízednici), maminku Esmeraldy, které kdysi dcerku ukradli cikáni a místo ní podstrčili Quasimoda, popisuje ve svém románu i Victor Hugo. Vizte v ukázce z překladu Dra Emanuela z Čenkova z r. 1927, podle mě nejlepšího českého překladu Chrámu Matky Boží v Paříži. (Kliknutím lze zvětšit)