Mami-watta

27. 04. 2015

marně si klestím cestu houfem lidí, Mompéro a Dengaki běží za mnou a jedním hlasem na mě křičí „Skleničko, pojď sem, prosím tě, pojď sem, vem si zpátky ten sešit,“ beru si sešit a tužku, už jsem venku, zapisuju rozhovor s Paličatým šnekem, zaznamenávám to v přímém přenosu, jakoby se to odehrávalo přímo teď, a už mi je dobře, myslím na to, že nikdo neví, že dnes večer budu cestovat s lososem, že půjdu podél řeky Činuky, že půjdu za svou matkou, abych pil a pil ty vody, které odnesly jedinou ženu mého života, která mohla říct „můj synku, Prasklej Skleničko, miluju tě a budu tě milovat i přes to, že dnes je z tebe odpadek,“ byla to moje matka, ta nejkrásnější žena na světě, a kdybych měl patřičné nadání, napsal bych knihu, která by se jmenovala Kniha mé matky, vím, že už to někdo udělal, ale víc dobrého nikdy není na škodu, byl by to nedokončený román, kniha o štěstí, bible osamělého člověka, kniha, co napsal první člověk a zároveň kniha zázraků, na každé stránce bych se vypsal ze svých citů, ze své lásky, ze své lítosti, matce bych vymyslel dům na slzavém pobřeží, a křídla, aby se mohla stát královnou andělů na nebesích, aby mě vždycky a napořád ochraňovala, řekl bych jí, aby mi odpustila ten prosraný život, tenhle jeden a půl života, který mě stavěl neustále do střetů s červenou tekutinou Sovinco, požádal bych ji, aby mi odpustila to štěstí, které mi přinášel pohled na dno lahví červeného, vím, že by mi odpustila, že by mi řekla „synku, to je tvoje volba, s tím já nic nenadělám,“ a potom by mi vyprávěla o mém dětství, o nejranějším dětství, povídala by o tom, jak mě vychovávala sama, jak po smrti mého otce utekla z vesnice Louboulou, vyprávěla by mi, jak jsem chodil do obecné školy v Kuiku, jak jsem sám a sám šlapával dvě hodiny, a jako v zrcadle bych znovu viděl svá dětská dobrodružství, když jsem běhával podél Divokého pobřeží, tenkrát jsem nechtěl vyrůst, protože po dvanáctém roce život už stojí za starou bačkoru, dětství je to nejcennější, co máme, všecko ostatní je jenom hromada trapasů a volovin, za mlada jsem se na všecko díval se zvědavostí, nebál jsem se pověstí, podle kterých na mořském pobřeží žijí stvoření, napůl ženy a napůl ryby, u nás se jim říká mami-watta, tenkrát se moře táhlo, kam až oko dohlédlo, kormoráni přistávali na písečném pobřeží, křídla ztěžklá bludnou poutí, kolikrát mě dráždilo, kolikrát jsem myslel na to, co se asi děje v nesmírných hlubinách, tehdy jsem věřil, že moře je sarkofág našich předků, že voda je slaná jejich potem, tahle víra ze mě udělala opravdové dítě Pobřeží, ani den jsem nevydržel bez toho, že bych nešel do přístavu, matka nic nenamítala, neměl jsem nad sebou otcovskou ruku, mohl jsem se rozletět, večer přinést tuňáka, tuňáka, kterého matka naporcovala, sledoval jsem, jak ho krájí na malé kousky a jeden po druhém hází do hliníkového hrnce, u jídla jsme mlčívali, mírným a smutným hlasem mi kladla na srdce „nechoď už na Divoké pobřeží, lidi tam umíraj, jsou tam zlí duchové, včera na pláži našli dvě děti, měly nafouknutá břicha, oči obrácené v sloup, nechci tě jednou takhle vidět, jinak půjdu za tebou, nemůžu bez tebe žít, jenom kvůli tobě jsem ještě tady,“ jenomže běda, hned zítra jsem brzy vstal, místo do školy jsem potajmu nastoupil do náklaďáku Námořní společnosti, měl opotřebované brzdy a vozil zaměstnance přístavu do práce, ti mě nemohli vyhodit, byli zvyklí na kluky, co jim občas pomáhali s těžkou lopotou, trošku se zmáčkli a nechali děti z Pobřeží nastoupit, a když jsem se blížil k přístavu, na hezky dlouhou chvíli se mi zrychlil dech, byl jsem zase ve svém světě, viděl jsem smečky rachitických, slintajících psů, taky se jen tak potloukali, pozoroval jsem jejich zatočené ocasy, když se s albatrosy a kormorány rvali o zbytek ryby, ale hlavně tam byly mouchy, nevím, odkud se braly, bzučely jako včely kolem úlu, pozoroval jsem obzor a přemýšlel, čím dnes začnu a jestli se vrátím domů s tuňákem, protože se mi často stávalo, že jsem přišel s prázdnou, kvůli silnějším dětem z Pobřeží, utrmáceným prací na moři, někdy nás bylo víc než obvykle a rybáři nebyli tak štědří, odháněli nás od člunu a nadávali nám do všech mořských oblud, takže o paběrky se muselo bojovat, bylo potřeba být co nejrychlejší, a tak když jsme viděli na obzoru loď, křičeli jsme nadšením, strkali jsme se a nakonec se vrhali do vody, dělníkům moře jsme museli ukázat, že jsme se aspoň dotkli jejich sítí, že jsme jim pomohli přistát na písečném břehu, a nehnuli jsme se od nich, dokud nás neodměnili rybou, největším snem bylo přinést domů tuňáka

Mami-watta je neobyčejně krásná žena, napůl had či ryba, nevyzpytatelné povahy (může si odvádět lidi do svého rajského království, ovšem v dobrém i zlém) a božské podstaty; je předmětem různých pohanských kultů u národů střední a západní Afriky, ale i v černošských diasporách v Karibiku, Severní a Jižní Americe.

 

Na mami-wattu ovšem nemusíte narazit jenom na mořském pobřeží, vyskytuje se i v řekách, jak o tom Alain Mabanckou píše ve svém raném románu Vircengétorixovi černí vnuci (Les petits-fils nègres de Vercingétorix). Knížka se vrací do dob krvavé občanské války „jihu proti severu“ z roku 1997 v Kongu.

Každý přesun s sebou nesl značná nebezpečí. Kdo cestoval poprvé a dojel k břehu některé z místních řek, vystrašila ho většina mostů. Obyvatelé je vybudovali svépomocí – položili mezi břehy rovnoběžně dva silné kmeny, na něž se řidič nakláďáku musel trefit koly. Závozník poprosil ty, kteří byli svolní, aby vystoupili a na druhý břeh přešli po svých tak, že budou postupovat po jednom z kmenů a rozpaženýma rukama vyvažovat jako provazochodec. Nikdo se nevyhnul závratím. Ale stejně nikdo nevystoupil, protože na druhém břehu by mohl přijít o své místo na korbě. Tím pádem byl nákladní vůz těžký a pravděpodobnost tragédie rostla. Jediní, kdo sestoupili, bývali odvážní cestující zavěšení nahoře na plachtě. Řidiči byli na taková nebezpečná cvičení zvyklí. Hbitě zakroutili volantem a jakmile vozidlo na kládách našlo své těžiště, šlápli na plyn. Stačila chybička a všichni leželi na dně řeky. Stávalo se to. Říkalo se, že oběti si vyžadují duchové řeky, mami-watty, za to, že usměrňují vody a šetří kraj před nebývalými povodněmi.