Schůzku si smluvili u veřejného pisoáru na rohu ulice Saint-Sabin. Albert neměl vůbec ponětí, jak se to seběhlo. S Řekem se spojil telefonicky z jedné kavárny, na doporučení známého nějakého známého; Řek se na nic neptal, francouzsky uměl sotva dvacet slov. Antonapulos. Všichni mu říkali Pulos. I on sám si tak říkal. Ostatně, když přišel, řekl:
‒ Pulos.
Na tak výjimečně tělnatého člověka se pohyboval překvapivě rychle, drobnými, neuvěřitelně svižnými krůčky. Příliš krátký nůž, chlápkova hbitost… Albertův plán byl opravdu chaboučký. Řek omrknul okolí, chytil Alberta za paži a odvlekl ho do pisoáru. Voda tam už dlouho netekla, nedalo se tam dýchat, Pulosovi to však naprosto nevadilo. To smrduté místo používal jako čekárnu. Albert, který měl strach ze všech uzavřených prostor, prožíval hned dvojnásobná muka.
‒ Peníze? zeptal se Řek.
Chtěl vidět bankovky a pohledem ukázal na Albertovu kapsu, aniž by tušil, že v ní je nůž, jehož velikost se tím, jak oba muži v pisoáru stáli těsně u sebe, zdála ještě směšnější. Albert se natočil trošku stranou, aby mohl ukázat druhou kapsu, z níž nechal viditelně čouhat pár dvacetifrankovek. Pulos odpověděl souhlasným pohybem.
‒ Pět, řekl.
Tak si to dohodli po telefonu. Řek se otočil a chtěl jít.
‒ Počkej! vykřikl Albert a chytil ho za rukáv.
Pulos ze zastavil a znepokojeně na něj pohlédl.
‒ Potřebuju víc… pošeptal Albert.
Přeháněl výslovnost a slova doprovázel gestikulací (když hovořil s cizinci, často s nimi mluvil jako s hluchými). Pulos zkrabatil husté obočí.
‒ Dvanáct, řekl Albert.
Ukázal svazek bankovek, které ale nemůže utratit, protože je to všecko, co mu zbývá na příští skoro tři týdny. Pulosův pohled se rozjasnil. Namířil na Alberta prst a přikývl.
‒ Dvanáct. Čekej.
Vyšel ven.
‒ Ne! zastavil ho Albert.
Díky morovému zápachu na pisoáru a vidině brzkého opuštění stísněného prostoru, kde cítil čím dál tím větší úzkost, zněla jeho řeč odhodlaně. Lest spočívala v nalezení způsobu, jak by mohl jít s Řekem.
Pulos zavrtěl hlavou.
‒ No tak nic, řekl Albert a rázně ho obešel.
Řek ho chytil za rukáv a vteřinku váhal. Albert byl k politování. V tom někdy spočívala jeho síla. Když potřeboval vypadat žalostně, nemusel ani moc předstírat. Celých osm měsíců v civilu nosil stále stejné šaty, které dostal při demobilizaci. Když ho propouštěli, mohl si vybrat mezi oblečením nebo 52 franky. Vzal si oblečení, protože mu byla zima. Ve skutečnosti stát bývalým vojákům podstrčil staré, narychlo obarvené pláště. Ten samý večer začala barva v dešti stékat. Za ubožákem se táhla barevná stopa! Albert se vrátil s tím, že by nakonec raději těch 52 franků, ale bylo pozdě, měl si to rozmyslet dřív.
Nechal si taky bagančata, která už mají to lepší za sebou, a dvě vojenské přikrývky. To všechno na něm zanechalo stopy, nejenom od barvy; jako spoustě demobilizovaných se mu v obličeji zračila únava a malomyslnost, jakési poraženectví a rezignace.
Řek si ty ztrhané rysy prohlédl a rozhodl.
‒ Tak rychle! pošeptal.
Od této chvíle Albert vstupoval na neznámou půdu, neměl nejmenší potuchy, jak si má počínat.
(pokračování níže)
Veřejné pisoáry bývaly v jižních zemích dost běžné, často to byla mušle jednoduše zabudovaná ve zdi domu v nějaké úzké uličce. Sám jsem měl možnost vymočit se v takovém zařízení, a to rovnou před pařížskou katedrálou Notre-Dame! Bylo to v roce 1990 a záchodek stál přímo uprostřed prostranství před portálem, intimita byla vyřešena spirálovitou konstrukcí, takže během potřeby byl pán zalezlý jako šnek v ulitě. Dnes už originální stavbička bohužel nestojí.
Jestli podobné zařízení skutečně na rohu Sedainovy a Saint-Sabinovy ulice kdysi stálo, těžko říct.
S veřejným pisoárem se ale občas ještě můžete setkat. Třeba u pétanquových hřišť v Lucemburské zahradě (2014)
nebo v uličkách severoitalského Roveretta (též stav z r. 2014)
(pokrač.)
Oba muži stoupali ulicí Sedaine až k průchodu Salarnier. Tam Pulos ukázal na chodník a znovu řekl:
‒ Čekej!
Albert se porozhlédl po okolí, bylo tu pusto. Po sedmé večer se svítilo jen v kavárně, asi sto metrů odsud.
‒ Tady!
Definitivní rozkaz.
Řek ani nečekal na odpověď a šel.
Několikrát se ohlédl, aby si ověřil, že zákazník stojí poslušně na místě. Albert bezmocně pozoroval, jak se vzdaluje, ale jakmile Řek náhle zabočil doprava, rozběhl se průchodem, jak rychle jen mohl, aniž by spouštěl z očí místo, kde Pulos zmizel, byl to značně zchátralý dům, odkud vycházel hutný kuchyňský zápach. Albert otevřel dveře a vešel do chodby. Po několika schodech sestoupil na odpočívadlo. Špinavé okno propouštělo něco světla pouliční lampy. Spatřil Řeka, jak v podřepu levou rukou šmátrá v nice zřízené ve zdi. Za sebe postavil dřevěnou desku, která normálně niku zakrývala. Albert se ani na vteřinu nezastavil, proběhl sklepem, popadl desku, byla mnohem těžší, než předpokládal, a oběma rukama s ní praštil Řeka po hlavě. Zaznělo to jak úder gongu a Pulos se zhroutil. Albert si neuvědomoval, co vlastně mínil v téhle chvíli dělat, byl tak vyděšený, že chtěl utéct.
Vzpamatoval se. Zabil Řeka?
(Kapitola 11, str. 119)
Salarnierův průchod ničím nenadchne, dokonce i hutný kuchyňský zápach vyčpěl
