V Lucemburské zahradě

28. 10. 2018

 

O týden později bloumal v Lucemburské zahradě, slunce ji plnilo pozlacenou hebkostí. Rozzářený únor v tak pochmurném roce! Snil s očima otevřenýma, už ani nevěděl, jestli sní o tom, co vidí, nebo vidí to, o čem sní, cítil nenasytnou malátnost, nejasně šťastný, nešťastný, zamilovaný, zalitý něhou stejně jako sluncem, usmíval se za chůze, těkal očima, bezděčně
pohyboval rty, pronášel nesouvislá slova, pozpěvoval si. Oči upíral do písku; vtom jako když zašustí křídly holub, měl dojem, že kolem přeletěl úsměv. Otočil se a zjistil, že ji zrovna minul. V té samé chvíli za chůze otočila hlavu a s úsměvem ho sledovala. Tentokrát nezaváhal, šel za ní s téměř napřaženou náručí, s mladistvým a prostým nadšením z toho, že na
něj stejně prostě počkala. Nijak se neomlouval. Vůbec necítili rozpaky. Měli dojem, že navazují na již započatý rozhovor.
„Máte ze mě legraci; a máte pravdu!“ řekl.
„Nemám z vás legraci.“ – (Hlas měla, stejně jako krok, živý a pružný.) – „Sám jste se smál; já se smála teprve, když jsem vás viděla.“
„Já se opravdu smál?“
„Ještě teď se smějete.“
„Teď už vím proč.“
Nezeptala se proč. Kráčeli spolu. Byli šťastní.
„Krásné malé sluníčko,“ řekla.
„Zrovna se nám narodilo jaro!“
„To na něj jste se před chvilkou culil?“
„Nejenom na něj. Možná i na vás.“
„Jenom nelžete! A nebuďte ošklivý! Vždyť mě neznáte.“
„To bych neřekl! Už jsme se viděli, nevím kolikrát!“
„S dneškem třikrát.“
„Tak vy si na to pamatujete… Vidíte, že se dobře známe!“
„O tom si budeme muset popovídat!“
„Moc rád. Vlastně ani po ničem jiném netoužím…
Pojďte, posadíme se tady! Na chvilku, chcete? U vody je tak hezky!“
(Byli u Medicejské fontány, zedníci ji zakrývali plachtami na ochranu před bombami.)

„Já nemůžu, ujede mi tramvaj…“
Řekla v kolik hodin. Ukázal jí na hodinkách, že má ještě pětadvacet minut čas. Ano, ale ještě si chtěla koupit něco ke svačině na rohu Racinovy ulice, mají tam dobré housky. Vytáhl
jednu z kapsy.
„Ale ne lepší než tahle… Nebo nechcete?“
Zasmála se a váhala. Vsunul jí ji do ruky, kterou už nepustil.
„Udělala byste mi takovou radost! Pojďte, pojďte si sednout…“
Zavedl ji k lavičce až doprostřed pěšiny vedoucí podél vodní nádrže.
„Mám ještě něco dalšího…“
Vytáhl z kapsy tabulku čokolády.
„Vy jste ale mlsoun! A co máte dál?“
„Akorát se stydím, že… není zabalená…“
„To nevadí, stejně mi dejte! Je válka.“
Díval se, jak chroupe čokoládu.
„To je úplně poprvé,“ pokračoval, „co si myslím, že válka má i výhody.“
„Ale ne! Nemluvme o ní! Je to pěkná otrava!“
„Ano,“ odpověděl nadšeně. „Nikdy už o ní nebudeme mluvit.“
(Vzduch jako by se najednou vyčistil.)
„Podívejte na ty vrabčáky, jsou jako ve vaně.“
(Ukázala na vrabce, kteří se koupali u kraje bazénu.)
„Takže, tenkrát večer,“ (navázal na své myšlenky), „tenkrát večer v metru jste mě viděla?“
„Samozřejmě.“
„Ale ani jednou jste se na mě neotočila… Celou dobu jste se dívala na druhou stranu! Heleďte, zrovna jako teď…“
(Viděl ji z profilu, ukusovala housku a šibalskýma očima hleděla před sebe.)
„Dívejte se trochu na mě… Na co se to tam díváte?“
Neotočila hlavu; vzal ji za pravou ruku, rukavice, roztržená na palci, odhalovala koneček prstu.
„Na co se díváte?“
„Na vás, jak se díváte na mou rukavici… Hlavně mi ji, prosím vás, ještě víc neroztrhněte!“
(Právě roztržitě roztahoval trhlinku.)
„Jé! Promiňte! Ale jak mě můžete vidět?“
Neodpověděla. Ale na pobaveném profi lu zahlédl smích v koutku oka.
„Aha! Vy jste ale mazaná!“
„Nic na tom není. To umí každý.“
„Já to neumím.“
„Zkuste to! Teď šilháte.“
„Nedokážu to. Abych viděl, musím se dívat, úplně hloupě, rovně před sebe.“
„Ale ne, tak hloupě zase ne!“
„Konečně! Vidím vaše oči.“
Podívali se na sebe a tiše se smáli.
„Jak se jmenujete?“
„Lucie.“
„Pěkné jméno. Pěkné jako dnešní den!“
„A vy?“
„Petr… Docela běžné.“
„Poctivé jméno, které má čestné a světlé oči.“
„Jako já.“
„Světlé ano, to jsou.“
„Protože se dívají na Lucii.“
„Jaká Lucie! Říká se: ‚Slečna‘.“
„Neříká.“
„Ne?“
(Zavrtěl hlavou.)
„Vy nejste ‚Slečna‘. Vy jste Lucie a já jsem Petr.“

Medicejská fontána v Lucemburské zahradě zobrazuje scénu, kdy Kyklop Polyfémos (v Homérově Odysei vystupuje jako zlý netvor, kterému Odyseus vypíchne oko, zde však je to dobrácký pastýř z Theokritovy bukolické idyly) pozoruje schůzku své milované nymfy Galatei s Ákidem. Za chvilku na milence svrhne balvan, který Ákida zabije. Galatea vyvázne nezraněná.
Kašnu nechala zbudovat Marie Medicejská, maminka Ludvíka XIII., známého ze Tří mušketýrů!

 

Drželi se za ruce; nedívali se na sebe, očima se ztráceli v jemné modři prosvítající mezi holými větvemi stromů a mlčeli. Proudy jejich myšlenek se mísily prostřednictvím rukou.
Řekla:
„Tenkrát večer jsme měli oba strach.“
„Ano,“ přisvědčil. „Bylo to pěkné.“
(Až o chvilku později se usmáli tomu, že každý vyslovil to, na co ten druhý myslel.) Když uslyšela odbíjet hodiny, zničehonic vytrhla ruku a vstala.
„Už musím jít…“
Šli spolu spěšným, drobným krokem, který Pařížanky tak hezky ovládají, člověk ani nevidí, jak cupitají, všimne si jen rychlosti, tak lehce jejich chůze působí.
„Chodíte tudy často?“
„Každý den. Ale spíš z druhé strany terasy.“ (Ukázala do zahrady, směrem ke stromům u Watteauova pomníku.) „Vracím se z galerie.“
(Podíval se na desky, které měla s sebou.)
„Jste malířka?“ zeptal se.
„Ne, to je moc silné slovo, spíš taková mazalka.“
„Malujete si pro zábavu?“
„To ne! Pro peníze.“
„Pro peníze!“
„Ošklivé, že? Dělat umění pro peníze?“
„Spíš se divím, že si vyděláváte peníze malováním, když to neumíte.“
„V tom to právě vězí. Někdy příště vám to vysvětlím.“
„Někdy příště si zase dáme svačinu u fontány.“
„Uvidíme. Jestli bude hezky.“
„Přijdete ale dřív? Přijdete? Řekněte… Lucie…“
(Byli na zastávce. Vyskočila na stupátko tramvaje.)
„Tak ano? Odpovězte, aspoň naznačte…“
Neodpověděla; ale když se tramvaj rozjela, přisvědčila víčky a z úst jí, aniž promluvila, vyčetl:
„Ano, Petře.“
Oba dva si cestou domů říkali:
„To je zvláštní, jak dnes večer lidé vypadají spokojeně.“
A usmívali se, aniž se snažili uvědomit si, co se stalo. Věděli jen, že to mají, že to drží, že je to jejich. Co? Nic. Dnes večer jsou bohatí! Doma se podívali do zrcadla, srdečným pohledem, jakým hledíme na přítele. Říkali si: „Díval se, dívala se na tebe.“ Spát šli brzy, zmožení, ale čím? Líbeznou únavou. Když se svlékali, pomysleli si:
„Najednou je dobré, že přijde zítřek.“