Graffiti v Belleville

01. 11. 2016

 

Belleville je odjakživa nejkosmopolitnější čtvrť Paříže. Rozprostírá se na rozhraní 10., 18., 19. a 20. arrondisementu v okolí stejnojmenného boulevardu respektive stanice metra. Od počátku 20. století se zde usazovali imigranti z Řecka a Itálie, Židé ‒ ty po holocaustu nahradili Arabové z Maghrebu a koncem milénia tu přibyla spousta Asiatů. Vedle bistra tuniského žida je thajské, vedle modlitebny čínských křesťanů islamistická mešita, kde se kují teroristické pikle (i o nich ve svých románech Jonquet píše)…

Ben a tageři

Belleville tagy jenom kvete. Nikoli graffiti, abych použil správný výraz, natož poměrně povedenými obrázky malovanými přes šablonu, jaké třeba dělá Miss.Tic, ale skutečnými tagy ‒ těmi primitivními čmáranicemi rychle načrtnutými sprejem na rohu, na ohradě, nebo ještě lépe, a to jsou pro autory ty největší lahůdky, na železnou roletu obchodu nebo rovnou na karoserii náklaďáku! Jejich autoři operují v noci, ve skupinách, nebo naopak o samotě, která účinkuje jako stimulant. Obsadí nějaké zákoutí a špiní beton či kámen tajemnými motivy, většinou obyčejným podpisem, strohou parafou, kostrbatými tahy připomínající neumělé dětské obrázky. Všichni ten fenomén známe. Zarputile ho vychvalují demagogové s nedostatkem inspirace, jakožto touhu po uměleckém výrazu, který represivní společnost obvykle potlačuje a přiznává ho jako privilegium jen elitě, jiní ho naopak pojmenovávají drsně a kategoricky: tager je podle nich mentálně zaostalý debil, plodící nikoli umění, ale sračky; dalším zase tageři připomínají psy značkující si teritorium očůráváním zdí. Poslední metafoře se, navzdory skrytému pohrdání, nedá upřít výstižnost. Tager si svými pečetěmi skutečně značkuje území, a to co nejhojněji a nejokázaleji, s cílem odradit konkurenty, kteří si také chtějí urvat svůj díl. Obdivovatele bychom tedy mohli upozornit, že tag je ve své podstatě reakční ‒ autor jím vyhlašuje vlastnictví původně veřejného majetku. Vlastnictví je přece krádež, ne?

Thierry Jonquet byl jedním z nejvýznamnějších autorů francouzského „roman noir“, tedy policejního příběhu s přesahem sociálním, kde leckdy kriminální zápletka není to nejhlavnější. U nás vyšla jeho kniha Tarantule (v originále Mygale), podle kterého P. Almódovar natočil film Kůže, kterou nosím.
Jonquet bydlel právě v Belleville a o tomto svérázném světě napsal řadu fejetonů, vydaných pod názvem Jours tranquilles à Belleville. Ben a tageři, který právě čtete, je jedním z nich.
Thierry Jonquet bohužel zemřel v pouhých 55 letech na zástavu srdce.

Místní obyvatelé nemají tagy rádi. Majetní špatně snášejí, když jim někdo zašpiní fasádu draze získanou do spoluvlastnictví, nemajetným zase takové vcelku zanedbatelné, ovšem na pohled výrazné poškození ještě zdůrazní zchátralost obydlí. Vlastníci novějších domů, kteří o ně pečují, je nechávají často mýt a přetírat. Ostatní jsou ponechány napospas osudu a fasády pomalu spějí k zlomyslné degradaci: „chudí“ žijí v dekoru čmáranic z veřejných záchodků – dnes už vymizelých… ‒, názorná ukázka svědčící o nezájmu, jakého se jim dostává.

Do Belleville se dá chodit pořád, protože graffiti se neustále mění, doporučuju si ulici Denoyez aspoň virtuálně projet zde.

 

Občas se tageři vychloubají uměleckými ambicemi. Dokonce dětinsky rozumují o podvratném rozměru své činnosti. Jsou i tací, jimž se podařilo vymanit se z anonymity a vyjadřovat se na plátně. Okamžitě se stali miláčky mediálních estetiků, kteří se ohánějí honosnými slovy, nespoutaným, spontánním uměním, vzešlým z ulice a z marginality, a rychle zapomínají na hromady cihel, betonových tvárnic, na kanály a popelnice, mezi kterými skotačili, než došli slávy. Veřejně se hlásili k revoltě a přitom nenasytně chlemtají polévku z misky, kterou před ně staví obdivovatelé z velkého světa. Žalostnou pochodní mávají dál jen ti, kdo nepobrali dost talentu…
Rozčílení obyvatelé v Belleville a v Ménilmontantu, v lovištích sprejerů, vyvěsili plakátky s pedagogickým poselstvím: „Tageři, psát není tak složité, pište si do sešitu a ne po našich domech.“ Pochybuji, že tohle doporučení někdo vyslyší.

Na rohu ulic Belleville a Julien-Lacroix je maličký plácek obklopený ze dvou stran zdmi kolmo k sobě postavených domů. Důchodci tu hrají pétanque, kluci fotbal. Jednu ze zdí vyzdobil Jean Le Gac. Vymaloval na ni Fandora, Souvestrova a Allainova detektiva, který tráví život bojem s neblahými Fantomasovými plány. Postava musí být vysoká dobrých deset metrů. Tageři malbu vnímají jako osobní urážku, neváhali a výzvu přijali. Čili svými ubohými výtvory Fandorovi počmárali nohy. Určitě by bývali rádi víc, ale podnik je to nesnadný. Ani kdyby se postavil jeden druhému na ramena, na Fandora by nedosáhl. Na druhé zdi visí pracovní lávka a na ní plastová figurína v modrácích jako živá. Paže zdvihá k nebi, strnulá v jakoby bolestné nehybnosti, se neustajně snaží připevnit velkou, černou tabuli, jaké známe se školy, na níž je jakoby obří křídou naspaná maxima: „Il n’y a pas d’art sans liberté“  ( Bez svobody není umění). Na okraji střechy sedí obkročmo druhá figurína a tahá za provaz, na němž visí lávka. Kdo předem neví, dokonale podlehne iluzi. Tabule bezpochyby dráždí malířskou ctižádostivost tagerů. Tak krásné místo, neposkvrněné, jim musí připadat jako prostá, jednoduchá provokace. Ovšem Benova tabule je ještě nedotknutelnější než dílo Le Gakovo. Bez horolezeckých lan a úvazů se k ní nikdo nedostane. Ben je rozhodně mimo jejich dosah.

 

Nápis na tabuli ve skutečnosti zní: „dejte si pozor na slova“, kniha vyšla v roce 1999, fotky jsou z roku 2013, možná to Ben přepsal? Nebo někdo jiný…?

Náměstíčko s Benovým dílem a Fantomasovým nepřítelem se jmenuje place Fréhel a „výzdoba“ v přízemí se taky mění ‒ už to není bohapusté čmárání jako dřív, soudě dle Jonquetova článku.