30. května 1431

22. 10. 2016

1.

Ze zuhelnatělého těla, připoutaného řetězy ke sloupu zapuštěnému v kamenném podstavci se ještě kouřilo. Zbortila se pravá noha, čímž se tělo zvláštně zhouplo v bocích. Poprsí zůstalo viset v předklonu. Vlnící se spirály stoupající z hlavy mu vytvářely podivnou, stojatou kštici. Závan větru jako facka odnesl tvář z popele a široce odhalil čelist s hořícími dásněmi. Mozek v lebce se roztavil. Otvory po očích bylo vidět klokotající hmotu, přetékala přes okraj a skapávala jako slzy podobné bílým violkám. Kat krátce udeřil lopatou do boku. Zhroutila se pánev a s sebou strhla i levou nohu, vyvalil se oblak popele a prachu z kostí. Z hrudníku visícího na řetězu trčela povlávající žebra. Vysmeklo se z něj ještě červené srdce. Polili ho smolou a sírou. Vzplálo. Po další ráně do prsní kosti se sesypal i zbytek. Paže proklouzly mezi řetězy…
K hranici přistoupili dva ozbrojení muži z anglické eskorty, v drátěných košilích pod tunikami se šarlatovým křížem na hrudi. Popel a žhnoucí kosti shrabali do dvou dřevěných věder, která vysypou do Seiny mezi šustící rákosí, odkud zrovna zakvákala žába.Vál vítr od oceánu. Popel se rozeběhl po hladině a vznášel se do vzduchu. Po vlečné stezce táhli do půl těla svlečení muži v galských kalhotách, stažených v pase a u kolen, proti proudu plochý člun naložený solí.
Popel vynesený vysoko k obloze sledoval zákruty řeky směrem na východ. Nádherné lesy obklopovaly pole ležící ladem, zpustlou krajinu, opuštěné vesničky s pobořenými zvonicemi. Obzor se třpytil nesmírným smutkem. Na kostelních věžích se na pozadí mraků leskly kohoutové ze surového plechu. Jestřáb prořízl ostrým obloukem oblohu a vzduchem zaskřípal jeho chraplavý křik.
Seina se vlnila ‒ vlní se napořád ­‒ jak zlatozeleně žíhaný černý had… Vzduch tetelí se dál. A pak, v srdci rozkošného údolí obklopeného korunou kopců ozdobených vinicemi, ještě zelenou pšenicí a již nazlátlým žitem se objevilo gotické město vyšperkované krásnými hradbami… Největší město Evropy – dvě stě tisíc duší, čtyřikrát tolik než v Londýně. Proslulé město bující paláci, chrámy, zahradami, obchody, lázněmi i kašnami vypínalo vysoké, bláznivě zubaté střechy. Vlály nad ním korouhve. Liliové květy překryté lvem stojícím na zadních se třepetají nad Paříží, nad stověžatým městem pod anglickou nadvládou.

 

2.

„Zavřete to okno, sestro Tinnetto.“
Mladičká dívka zavřela okno a z rukávu novického pláště si oklepala trochu prachu či snad popele.
„Na prostranství před katedrálou veřejný vyvolávač zrovna vyhlásil, že si máme pamatovat, že 30. května roku 1431 byla v Rouenu upálena Jana…“
„Panna orleánská na hranici?“ podivila se stařena, která dlaněmi natřenými éterickým olejem masírovala komusi břicho. „To není možný. I kdyby ji nepřátelé zajali, uprchla by, třebas až na poslední chvíli.“
„Ale jo,“ namítla sestra novicka. „Herold vyhlašoval i to, že popel vhodili do Seiny, aby nevědoucímu lidu zabránili si z něj udělat relikvie!“

Stařena dál prsty promyšleně, po stranách, odshora dolů masírovala břicho.
„30. května 1431… Datum k zapamatování. Tyhle plameny projdou celými staletími,“ říká a ještě trochu přitlačí.
Janu upálili. V sále svatého Ludvíka nemocnice Hôtel-Dieu byli z té zprávy pryč úplně všichni. Já jsem údivem dokonce vypadl matce z rodidel!

Stará porodní bába mě celého od krve bere do náruče a křičí:
„Tak vidíte, monsignore Thibaute d’Aussigny, ta žena byla opravdu těhotná, nemohl jste ji nechat popravit. Nechtěl jste mi věřit…“
„Nikdy nikomu nevěřím,“ odpověděl mladý, okázale oblečený biskup – štóla, pluviál a na hlavě mitra – jenž stojí za porodní bábou ve velkém špitálním sále, uprostřed sténání nemocných, které ho rozčiluje.
„Už dost!“
Jeptišky, s miskou v jedné a s utěrkou v druhé ruce, v sále svatého Ludvíka omývají obličeje nemocným, utěšují je a zapalují svíce u lůžek umírajících, pod klenbami  se rozléhá a burácí hlas biskupa Thibauta d’Aussigny.
„Nemoci sesílá Bůh! Jako trest za hříchy. Proto i první pomoc, kterou špitál poskytuje, musí být duchovní! Lékařská péče je až na druhém místě…“ Odstrkuje lékaře, který rozpačitě zkoumá moč v baňce a pokračuje: „Ostatně všechny nemoci nesou jména svatých: epilepsie svatého Saula, šílenství svatého Akvária, hluchota svatého Flora!“ křičí. „Vředy – nemoc svatého Matěje. Ohledně hemeroidů se obraťte na svatého Fiakra…“
Trpící naslouchají, uložení po dvou, občas i po třech, ve velkých postelích. Já se narodil mezi epileptičkou a bláznem, který se dožadoval pomoci svatého Akvária. Nazí pacienti, s hlavou omotanou plátěným hadrem na péřových polštářích se třesou v horečkách na tlustých šedých prostěradlech obroubených pásky z bílé kůže. Pokrývky jsou z kočičích kožešin, stahují je a nemocnici následně prodávají žebráci – domovem kdekoli.
Jeden z pacientů, rozhořčený z nemocnice, kde ho provází nepřestajně mizící naděje, se děsí a užírá.
„Bolí mě… noha…“
„Musíte trpět pro Boží odpuštění,“ utrhuje se na něj Thibaut d’Aussigny. „Takže trpte! Až se vaše duše oprostí od hříchů, i noze bude líp. A jestli vám ji uříznou, tak jenom proto, že jste při zpovědi něco zatajil. V mém biskupském vězení v Meung-sur-Loire se lidé, které vyslýchám, ještě na šibeničním žebříku přiznávají k přečinům, které ani nespáchali… Teprve kat je dokáže umlčet,“ uchechtne se jako zrezivělý pant, otočí se a hluboce zarmoucen mým zrozením zamíří ke mně.
Na dlažbě sálu, jeden dominikán ji umývá s vydatnou pomocí plných věder vody, se biskupovy kroky rozléhají jako sklad železářství. Plechovice, spojené z ocelových plátů, ve tvaru dlouhých nosatých střevíců se špičkou, opatřené ostruhami vypadají jako pracky bájných zvířat s dvěma drápy.
Stará milosrdná sestra, porodní bába, mi na sedací truhlici vedle lůžka podvázala pupeční šňůru a omyla kůži od krve. Drhne mě solí a medem, aby mě vysušila. Na stěnách jsou vymalovány červené a modré šupinové vlysy, barevné vitraje v oknech tlumí ostré světlo.
Nevěřícný biskup mě bere v podpaží a jako nějakou bizarnost mě zvedá do vzduchu. Má skelné oči. Rukavice ze psí kůže a prsten na prsteníčku. Močím mu na křížek na hrudi.
„Pane Bože! Odporný zkurvysyn!“
Ta, již nazývá kurvou – moje matka –, právě omdlela, zaslechla kohosi zvenčí křičet ženské jméno: „Marie!“, načež cosi zapraštělo. Novicka znovu otvírá okno nad davem shromážděným před katedrálou, porodní bába si mě bere zpět, zadívá se na moji matku a povzdechne si:
„Chudák holka, dvacet roků, mlíko bude mít nakažený starostma a smutkem. Tady, sestro Tinnetto, zabalte to dítě do bílýho plátna.“
Dospívající děvče mě zavinulo a stužkami stáhlo tak, že mi kouká jen hlava, ruce mám spoutané podél trupu. Podobám se chryzantémě zalité sluncem. Biskupovi zničehonic zaplálo v očích, sklání se nade mnou, krutý a přesný jako pravítko říká:
„Tady! Podívejte! Ten úzký pruh stínu napříč zavinovačkou. Vrhá ho provaz, na němž právě oběsili jeho otce. To je mi ale tuze pěkná věc!“Porodní bába zavírá okno a povzdychne si:
„Chudák Montcorbier, zoufale doufal, že na náměstí de Grève sežene práci nosiče. Svýho potomka ani neuvidí.“
„Byl to zloděj!“ rozpaluje se Thibaut d’Aussigny. „Když jsem se cestou do Paříže zastavil u své sestřenice Catherine de Bruyère, dnes ráno mimochodem také slehla, bydlí v ulici Martroi-Saint-Jean, ukradl jí porodní košili, která se sušila na zídce.
„Říkal, že ji našel ležet na zemi… A navíc ji sebral pro svou ženu.“
„U pekaře prý taky otočil chleba.“
„Ále,“ dobrá sestra ví své… nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. V době, kdy je bušl dobrých fazolí za deset stříbrných a hrachu za čtrnáct nebo za patnáct… „Ona s tím v každým případě neměla nic společnýho a vy jste ji stejně chtěl nechat popravit před Notre-Dame. Tohle neviňátko!“
„Neviňátko…“
Mladý církevní hodnostář v nohách postele koncem liturgické berly s volutou z tepaného stříbra poodhrnul plátno obtočené kolem odvrácené hlavy mé omdlelé matky. Obnažil spánek, objevily se plavé vlasy a také to, že matce chybí pravé ucho.
„Krádež…“
Potom volutu přikládá naplocho k tváři, převrací hlavu, odhrnuje plátno na druhé straně a odhaluje, že ucho chybí i zde.
„Druhá krádež…“
Kněžskou insignií přejíždí napříč nad matčiným krkem.
„Příště…“

Zlatá socha Jany je od Emmanuela Frémieta, stojí na náměstí des Pyramides v 1. arrondissementu v Paříži; v 8. arr. na nám. Saint-Augustin potom stojí dílo Paula Duboise.