Ulitníci

28. 10. 2016

 

Byl Villon ulitník? Nikdy se to nedozvíme; podle Marcela Schwoba ano, podle současných vědců spíš nikoli. V každém případě o ulitnících psal a složil jedenáct balad v jejich žargonu.

 

35.

Sedím o samotě ve sklepě přimknutém k základům hradeb, ponořený v kádi s teplou vodou, vedle jakéhosi rozpadlého, prázdného bazénku, a píšu.

(…)

Vedlejší bazének se naplnil zjizvenými těly. V protější kádi si krásný, prazvláštní chlap potírá ramena výtažkem z byliny s růžovými voňavými květy. Rozpouštějící se mydlice ve vodě kolem něj pění. Do vedlejší kádě leze přes okraj jako nějaký hmyz nahý malý chlapík, postavu má zkřivenou, chybí mu ucho, prst, levé oko má vypíchnuté, celé bílé, vršek hlavy mu přetíná jizva a tváří se zle. Do té samé kádě se noří tlusťoch, vypadá jako pouťový zápasník, břicho, záda i paže má porostlé zvlněnými černými chlupy, kolem krku náhrdelník z tuku, lebku vyholenou a přebujelé obočí. Voda přetéká, z béžových dlaždic s jemným okrovým vzorem stoupá pára.
Tlusťoch něco říká prckovi pikardským přízvukem, vypadá to na omluvu, ale ničemu nerozumím. Slova jsou francouzská, ale věta nedává žádný smysl. A přitom malý tlustému odpovídá, obrací se na něj jménem: Dom Nicolas.
Poslouchám spoustu hovorů z bazénku, ani jim vůbec nerozumím. Podívám se směrem k debatujícím. Je jich asi tucet, podobají se víc divé zvěři než lidem. Všichni se tváří jako šílenci – typy, které byste v noci na kraji lesa potkali jen neradi. Sedí bok po boku, lokty se opírají o okraj bazénu, zbytkem nahých těl ponoření ve vodě, jeden z nich zdvihá ztěžklé víčko a dívá se na mě. Nemá nos. Chrupavky v dutinách se chvějí ve vzduchu nasyceném párou nad šklebem, který odhaluje modrozelené stoličky. Je připravený mě v jakoukoli chvíli zabít. Další je tak zarostlý, že nelze rozlišit, kde končí vlasy a začínají dlouhé vousy a mohutný knír. Hlava je jeden černý kožich, z něhož vystupují obluzené oči. A další má ten nejproradnější ksicht, jaký jsem kdy viděl. Všecky vrásky vypovídají o zvrácenosti dotlačené do krajnosti. Vedle něj nebezpečně vyhlížející tupec se nepřetržitě třese, přitom otvírá pusu dokořán, jako by se dusil, a mimovolně  poklepává dýkou o okraj bazénu. Co to je za lidi?!

(…)

Krásný, prazvláštní chlap v kádi proti mně si myje vlasy odvarem z ořešákového a dubového listí. Sleduje sklenici hypokrasu, listy zvlhlého papíru, kalamář a husí brk na stolku přede mnou.
„To jsi ty, ten studentský básník?“
„Vy mě znáte?“
„Něco jsme o tvých šprýmech zaslechli…“
Usměje se na mě. Všechny zuby má zbroušené do ostrých hrotů. Jako by měl jen samé špičáky, drhne si je ukazováky namočenými v kaši z korálového prášku nebo z drcených sépiových kostí.

(…)

Dom Nicolas se otřásá smíchem, voda v kádi šplouchá a zalévá zjizvenou hlavu svého nohsleda opřenou o okraj. Jak se tak řehtá, všímám si, že se mu na tučném krku blýská řetízek, na němž visí malá mušlička ze stříbra. Bar-sur-Aube, který se postavil a nadává mu, ji má také. Chlap naproti mě též. Otáčím se. Všichni mají, jako přívěšek na krku, mušličku z postříbřeného kovu. První, co mě napadá, je vyskočit z kádě, mazat co nejrychleji dovedu po schodech do přízemí a nahý a mokrý prchat ulicemi. Dokázal jsem se ovládnout… dalo mi to velkou práci. Koktám směrem ke krásnému chlapovi:
„Vy… V-v-vy jste…?“
„Colin de Cayeux.“
Oči mi lezou z důlků.
„To jste vy? Král Ulity?!“
Colin de Cayeux se hbitě jako kočka vyhoupl z kádě. Voda na hladině se skoro ani nezvlnila. Na béžových, lázeňských dlaždicích si utírá dopředu skloněnou hlavu do bílé, dlouhé osušky, zpod níž zaznívá přidušený hlas:
„Co o nás víš?“
Zatímco se mu kolem hlavy vlní záhyby froté ručníku jako neposedné závity nemocného mozku, odpovídám:
„Říká se, že jste největší zločinecká banda naší doby… Že po stoleté válce, kdy jste bojovali jako žoldáci nebo vojáci, jste si moc zvykli na násilí a místo toho, abyste se stali rolníky a obdělávali půdu, postavili jste vlastní bludnou armádu o deseti tisících loupežníků… Že přepadáváte a drancujete vesnice i města jako Dijon, že za sebou necháváte jen krev a oheň: zapalujete lisovny oleje, mlýny, nářadí i sklizenou úrodu. Jeden cestovatel, který přežil vaše řádění, mi říkal: ‚Viděl jsem a slyšel takové krutosti a otřesnosti, o jakých do té doby nikdo neměl ani ponětí. Nikdo si nedokáže představit způsoby mučení, jakému příslušníci bratrstva Ulity podrobují ubohé lidi, kteří jim padnou do spárů.‘ Pokaždé když si na to vzpomněl, roztřásl se po celém těle… Nepotřeboval byste básníka, Coline de Cayeux?“
Král Ulity vytáhl hlavu zpod ručníku.
„Básníka? To by mohla být zábava.“
„Všechna veličenstva mají svého trubadúra, sire Coline…“

(…)

Majitel lázní s bordelem na hradbách U Divočáka – malý mužíček s kulaťoučkým obličejem a zrzavými vousy – oznamuje drsným ardenským přízvukem:
„Vážení pánové, doroty na vás už čekají v patře. Mají hrůzu. Nezničte jich dneska dopoledne tolik, prosím vás. Minule jsem musel zbytky prodat uzenáři. Je čím dál obtížnější shánět vám holky… Tyhle jsou z Německa. Dvě už spáchaly sebevraždu, když se dozvěděly, co za zákazníky je čeká.“
Sleduju nebezpečně vypadajícího tupce, který nepřestává otvírat ústa jako ryba na suchu a neustále bodá ostřím dýky do zdí. Co asi tak může dělat, když se ocitne sám s nějakou ženou? A támhleten, ten licoměrný pošuk – blesky zvrácenosti mu šlehají z omámených očí. Holka, která na něj vyjde, jen tak nezapomene… jestli přežije. Colin de Cayeux si uvázal ručník kolem pasu. Přichází ke kádi, v níž se cachtám, opírá se o ni lokty. Říkám:
„Naučíte mě váš tajný jazyk, změny smyslu a já s vámi vyrazím na výpravy. Vaše drancování a zabíjení popíšu v ulitnických verších.“
Král Ulity na mě cení zašpičatělé zuby.
„Patřit k našemu bratrstvu? Víš, to je ale něco jiného než ztropit bordel v Latinské čtvrti a pak se jít spořádaně navečeřet k hodnému kanovníkovi…“
Namáčí si ruku ve vlažné vodě ve džberu a nechává okapávat prsty na moji baladu, inkoustová slova se rozpíjejí.
„Aby k nám člověk mohl patřit, musí složit zkoušky… Jsme sdruženi ve stejném bratrstvu jako truhláři, zámečníci… Jsme zloději a vrazi, takže kdo se chce stát mistrem ulitníkem, musí předvést dvě mistrovská díla: pohoršení hodnou krádež na očích veřejnosti a ohavný zločin přede svědky, no a potom jako vstupné do bratrstva nám darovat, co budeme chtít. Zvládnul bys to?“
„A co bych měl přesně udělat?“
Colin de Cayeux odchází kočičím krokem.
„Promluvíme si o tom na hřbitově Neviňátek, zítra…“
„… O mučení,“ pokračuje Dom Nicolas.
„O mučení?“
„To znamená za úsvitu,“ překládá mi Bar-sur-Aube do levého ucha, rozkousl mi přitom lalůček do krve.

Ulitníci v akci v podání Jeana Teulého:

 

71.

Bít, mlátit, brát, unášet, rabovat, zabíjet… Vzít do ruky meč, vrhnout se mezi obyvatele, mlátit vpravo vlevo a zabít spoustu lidí. Vidět sborovou energii, valící se jako atmosférická pohroma na vesnice a města mezi Bazilejí a Štrasburkem, bereme jedno po druhém – za tři měsíce víc než stovku. Zuby skřípají, zapálené šípy sviští. Celé dny zmateného křiku a břinkotu zbraní. Příkopy se plní těmi nejméně pitnými vodami… Slyšet narážet železa o železo. Drtit pochopitelný odpor těch, z nichž krev crčí proudem. Ó ty ohromná, nádherná zabijárno, jež rozdmýcháváš víry zuřivých ohňů. Zem zdupaná spoustou vražd zůstává zalitá krví. Útoky, při nichž vrháme oštěpy, jejichž ocelové hroty pronikají břichy žen a dětí, se valí ze všech stran. Ještě víc než příšerné železo našich mečů se štěstím  lesknou naše oči. Nejsme dobří a laskaví lidé, nýbrž odporní zloduchové. Létají střely z kuší, z luků prší šípy. A všude kolem plá, jako miliardy hromů, bohatství alsaských měst… Colmar, Mylhúzy, vypleněná města, kam ulitník snáší svou nenávist. Hole s řetězy opatřenými hroty krouží vzduchem. Je to nanejvýš nebezpečný výlet do neznáma snu. Cesta ušpiněná krví a mozky. Podívej, sníh! Opřete se o oštěp a pozorujte obraz sněhu a krve, protože dohromady vám připomenou svěží barvu Isabelly de Bruyère. Tři kapky krve skanuly na sníh ve vaší dlani. Tři kapky, které barví vločky do červena… Zasníte se nad nimi až do chvíle, kdy z domů vycházející ulitníci si pomyslí, když vás tak vidí snít, že spíte…

No a samotný František v akci dle Jeana Teulého:

72.

Na okraji velikého městyse vrážím, s mečem v ruce, do domu ševce, který sedí s rodinou u stolu. Zaskočené manželce padají z rukou neforemné talíře, které zrovna brala z kredence, tříští se o dlážděnou podlahu. Pochon de Rivière ji probodává hozeným oštěpem. Tři ohromené děti v hrůze z našich šílených tváří běží ke schodišti, schovat se v pokojích v patře domu. Zakrslý, postižený ulitník – ten, který nepřestajně s dýkou v ruce lapá po dechu – se vrhá za dvěma chlapci a holčičkou šplhajícími po schodech. Nebezpečný surovec s pusou jako ryba na suchu je dohání, skáče po nich, vydává u toho přidušené zvuky šílené radosti. Rudé ostří jeho zbraně víří vzduchem jako lopatky větrného mlýnu. Děti hází přes zábradlí. Otec vstává. Povalujeme ho na zem.
„Peníze! Kde máš peníze?“
Chlap s hlavou jakoby porostlou srstí, z níž koukají jen obluzené oči, za pomoci dalších dvou sune a převrhuje těžkou kredenc na břicho, pánev a stehna znehybněného ševce, jehož nohy a lýtka leží přímo v řežavých uhlících ohniště. Řve bolestí, mává rukama z druhé strany kusu nábytku, který mu drtí tělo, Simon Švidra se nad něj sklání a s překříženými panenkami opakuje otázku:
„Kde máš pokladničku? Kam sis schoval dukáty, co? Kde máš schovávačku?“
„Tam, vzadu, v tom výklenku, za lahvema kořalky! Ale, ááááh! Sundejte to ze mě, prosím vás…!
„Tam?“ ptá se šilhavec, plete si strany.
„Ale né! Tám u okna!“ sténá švec s šíjí přimáčknutou k dlažbě. „Aúúúú…!“
„No jó, tady je to, už vidím tu tvoji pokladnu…“ řehtá se Simon, bere i láhev mirabelky, zuby vytrhává špunt a důkladně si přihýbá. „Jinde už peníze nemáš?“
„Néééé!“
„Seš si jistej?“
„Jóóóó!“
„Tak nazdar!“ loučí se ulitník, zbytek pálenky hází do ohniště, v žhavých uhlících okamžitě vybuchuje a mění se v ohnivou kouli. Ševcovy dřeváky a nohy hoří, stejně tak i kredenc. Za chvíli bude v plamenech celá chalupa, zbortí se na rodinu, která se ještě před pár minutami chystala v klidu poobědvat. Jdeme o dům dál. (…)

Když se sejde drsná doba s Jeanem Teulém, je z toho pěkné čtení nejen na dlouhé, zimní večery…