Hôtel Lutetia, Bon Marché a la Samaritaine

26. 04. 2015

 

Bylo to největší apartmá v hotelu; z velikých oken byl výhled na Bon Marché a celou Paříž, bylo potřeba moc peněz na to, abyste měli právo bydlet tady. Světlo v úzkých paprscích spadalo do citronové šťávy, kterou Édouard pečlivě vymačkával na polévkovou lžíci, na jejíž dno před tím nasypal dostatečné množství heroinu, barva byla pěkná, měňavě žlutá, skoro až do modra. Musel dvakrát v noci ven, aby ho sehnal. Za cenu… Édouard by cifru zaznamenal teprve tehdy, kdyby to bylo drahé. A navíc to ani nebylo důležité. Pod postelí má vojenskou tornu a v ní hrsti bankovek, které vytáhnul z kufru toho mravenečka Alberta, co střádá a čeká na odjezd. Kdyby si uklízečky trochu posloužily, ani by si toho nevšiml, a pak, všichni přece potřebují z něčeho žít.
Odjíždějí za čtyři dny.
Édouard opatrně promíchal hnědý prášek s citronovou šťávou a zkontroloval, jestli na lžíci nezůstaly nějaké nerozpuštěné krystalky.
Čtyři dny.
Může si to přiznat, v podstatě nikdy v ten odjezd nevěřil, opravdu nikdy. Díky  zázračnému příběhu s pomníky, vrcholnému dílu jeho smyslu pro žerty, díky mystifikaci, že životadárnější a radostnější by nikdo nevymyslel, mohl nějak strávit čas, připravit se na smrt, ale nic víc. Dokonce se ani na sebe nezlobí, že do toho bláznivého podniku zatáhl Alberta, ví určitě, že dřív nebo později v ní oba najdou nějaký užitek.
Když svědomitě rozmíchal prášek, pokusil se i s tím, jak se mu klepou ruce, lžíci položit na stůl, aniž by vylil obsah. Vzal zapalovač a palcem začal otáčet vroubkovaným kolečkem a škrtat jiskry, které nakonec zapálí knot. Musel být trpělivý, chvíli to trvalo, a tak se zatím rozhlížel po obrovském apartmánu. Cítil se tu opravdu jako doma. Vždycky žil ve velkých místnostech; zdejší svět odpovídal jeho rozměrům. Škoda, že ho nevidí otec, ve všem tom luxusu, protože když se to vezme kolem a kolem, Édouard dokázal zbohatnout o hodně rychleji a nepotřeboval k tomu nutně špinavější prostředky. Nevěděl přesně, jak k bohatství přišel otec, ale byl přesvědčený, že za vším tím jměním musí nutně stát nějaký ten zločin. On aspoň nikoho nezabil, využil jenom pár pomíjivých iluzí, popohnal neodvratné účinky času, nic víc.
(Kapitola 35, str. 359)

Vchod do hotelu na boulevard Raspail

Nebyl to čestný špalír – to se v luxusním hotelu nedělá –, ale hodně se to podobalo: všichni, kteří pana Eugèna obsluhovali, čekali v přízemí. Vyšel z výtahu, řval jako blázen, nastrojený v koloniální bundě s andělskými křídly vyrobenými z per na zádech, teď je všichni jasně viděli.
Neměl navlečenou žádnou z excentrických masek, kterými bavil personál, ale svoji masku „normálního člověka“, strnulou, ale přesto velmi realistickou. Tu, ve které přijel.
Nic není jistější, než že něco takového už nikdy znovu neuvidí. Měli jsme objednat fotografa, zalitoval recepční. Pan Eugène, velký grand jako nikdy, rozdával bankovky, říkali mu „Děkuji, pane Eugène“, „Na shledanou, vraťte se brzy“, obrovské bankovky, všem připadal jako svatý, to určitě kvůli tomu ta křídla. Ale proč zelená, to nebylo nikomu jasné.
Už ta křídla, co je to za idiotský nápad, vybavilo se Péricourtovi, když si vzpomněl na rozhovor se zetěm. Projížděl prázdným bulvárem Saint-Germain, jen pár vozidel, fiakry, bylo nádherné počasí. Zeť mluvil o nějakých „fantastických“ věcech, zmínil se o těch křídlech, samozřejmě, ale také o nějakých orchestrech, ne? Péricourt konečně pochopil, že úleva spočívá v tom, že prohrál bitvu, kterou nemohl vyhrát, protože tenhle svět ani protivník nebyli jeho. Nemůžete zvítězit nad něčím, čemu nerozumíte.
To, čemu nerozumíme, musíme vzít jenom jednoduše na vědomí, mohli filozofovat zaměstnanci Lutetie, když strkali do kapes požehnání od pana Eugèna, který nepřestával řvát a dlouhými kroky s koleny pěkně vysoko a s tornou na zádech mířil k východu, široce otevřenému na bulvár.
I tuhle cestu si Péricourt mohl ušetřit. Proč si přidělává takovou směšnou starost? Ano, řekl si, bude lepší se otočit. Když už je na bulváru Raspail, kolem Lutetie jenom projede, vezme to hned doprava a vrátí se domů. Ať už je tomu konec. Rozhodnutí mu ulevilo.
Recepční v Lutetii už by s tou komedií také co nejrychleji skoncoval – ostatním hostům ten karneval v hale připadá „velice nevkusný“. A ta záplava peněz dělá ze zaměstnanců žebráky, je to až sprosté, ať už je konečně pryč!
Pan Eugène to musel vycítit, protože se rázem zastavil, jako zajíc když z ničeho nic zavětří dravce. Rozkolísaná postava popírala nehybnost strnulé, jakoby ochrnuté masky.
Najednou natáhl ruku, přímo před sebe, gesto zdvojnásobil jasným a upřímným řevem: Rrráááááchchchhhrrrr! Potom ukázal do rohu haly, kde uklízečka oprašovala stolky. Vrhnul se k ní; když zahlédla, jak se na ni řítí muž s kamenným obličejem v koloniálním obleku a dvěma velkými zelenými křídly, zachvátil ji děs. „Božínku, já vám měla takovej strach, ale co jsme se potom nasmáli, on… on chtěl můj smeták. ‒ Smeták? ‒ No jak vám říkám, smeták.“ Pan Eugène ho skutečně popadl, přitiskl si jej k rameni jako dlouhou karabinu a pochodoval vojenským, kulhavým krokem, pořád řval do rytmu němé hudby, kterou všichni, aspoň měli ten dojem, slyšeli.
Tímhle způsobem, pochodovým krokem a s křídly vlajícími ve vzduchu, prošel Édouard dveřmi hotelu Lutetia a objevil se na chodníku zalitým sluncem.

(Kapitola 42, str. 392)

Dodnes stojí i protější Bon Marché, původně obchodní dům z 19. století, jehož zakladatelé vsadili na nízké ceny a vysoké obraty. Podařilo se jim to a náležitě zbohatli. Dnes už je to jen odlesk staré slávy, jakýsi konglomerát více či méně luxusních butiků.

A tak po třech měsících drobných prací a flikování v očekávání demobilizační dávky, o níž se nepřestávalo mluvit, ale kterou vláda nebyla schopná vyplatit, přišel zázrak – nevlastní otec mu našel práci liftboye v obchodním domě la Samaritaine.
Ředitelství by raději nějakého veterána s více medailemi na prsou, „přístup k zákazníkům“, no ale dobře, brali, co bylo, vzali Alberta.
Řídil krásný prosklený výtah a oznamoval poschodí. Nevěděl ani přesně proč, ale ta práce se mu moc nelíbila, nikdy by o ní nikomu neřekl (napsal o tom jedině Édouardovi). Jednoho červnového odpoledne to pochopil, otevřely se dveře a v doprovodu ramenatého mladíka nastoupila Cécile. Neviděli se od té doby, co mu poslala dopis a on odpověděl: „Jak si přeješ.“
Okamžitě udělal první chybu, předstíral, že si jí nevšiml a cele se věnoval ovládání výtahu. Cécile s přítelem jeli až nahoru, byla to nekonečná jízda se zastávkami v každém poschodí. Albert stále chraplavějším hlasem oznamoval oddělení, hotová kalvárie; musel vdechovat nový Cécilin parfém, elegantní a šik, ze kterého byly cítit peníze. Mladík byl také cítit penězi. Byl mladý, mladší než ona, což Alberta uráželo.
Ponižující pro něho nebylo ani tak setkání s ní, ale to, že ho zastihla v té křiklavé uniformě. Jako voják z operety. Se střapci na výložkách.
Cécile sklopila oči. Bylo vidět, že se za něj opravdu stydí, mnula si o sebe ruce a dívala se na zem. Ramenatý mladík si zatím obdivně prohlížel výtah, zázrak moderní technologie ho očividně oslnil.
Albertovi minuty nikdy neubíhaly pomaleji, vyjma těch, které strávil pohřbený zaživa v kráteru po granátu, ostatně cítil, že obě události si jsou vzdáleně podobné.
Cécile s přítelem vystoupila v oddělení prádla, s Albertem se na sebe ani nepodívali. Ten v přízemí nechal výtah výtahem, svlékl uniformu a odešel, ani si nevybral mzdu. Týden zbytečné práce.
(Kapitola 11, str. 126)

La Samaritaine, kdysi prodejní plochou největší pařížský obchodní dům, stojí na pravém břehu Seiny na úrovni Pont Neuf, ale dnes slouží jen jako kanceláře