Kateřinky

27. 04. 2015

‒ Tady je to… pěkný, řekla Pauline, když se rozhlédla.
Albert chtěl něco říct, ale slova se mu zadrhla v krku. Jenom rozpažil a bezradně přešlapoval.
Od té doby, co se znají, se scházeli vždycky jen venku. Pauline bydlí v paláci Péricourtových, u svých zaměstnavatelů, v podkrovním pokoji, a zprostředkovatelka zaměstnání jí řekla jasně: „Veškeré návštěvy jsou přísně zakázané, slečno!“ slova určená služebnictvu, aby bylo jasné, že když dostane chuť si zasouložit, musí jinam, u nás tohle ne, my jsme slušná domácnost atd.
Albert si ji zase nemohl přivést k sobě, Édouard nikdy nikam nechodil, kam by taky mohl jít? A i kdyby přinejhorším byt na jeden večer uvolnil, Albert Pauline od začátku lhal, jak by to teď zařídil? Bydlím v rodinném penzionu, tvrdil, vede ho taková nevrlá majitelka, podezíravá, žádné návštěvy, zákaz, jako ty, ale přestěhuju se, už hledám něco jinýho.
Pauline to brala s klidem, ani nebyla netrpělivá. Dokonce byla spíš i spokojená. Říkala, že v žádném případě není „normální holka“, rozuměj: nespím jen tak s někým. Stojí o „vážnou známost“, rozuměj: o svatbu. Albert ve všech těch řečech nedokázal rozeznat pravdu od výmyslů. Čili nechce, dobře, jenomže pokaždé, když ji vyprovázel, než se rozloučili, ústa jim líbáním zdivočela; choulili se k sobě v průjezdech opření o vrata, třeli se o sebe vestoje s propletenýma nohama jako dva šílenci, Pauline zadržovala Albertovi ruku čím dál tím míň a později, minule se dokonce prohnula jako luk, dlouze a chraplavě vykřikla a kousla ho do ramene. Do taxíku nastoupil jako někdo opásaný výbušninou.
(Kapitola 33)

Leckterého čtenáře možná překvapí, že i když se Pauline s Albertem sotva znala, už myslela na svatbu. Samozřejmě, zbožňovala ho a jistě byl pro chudou služtičku velice dobrá partie. Mohlo v tom být ale ještě něco jiného. V těch dobách, pokud se děvče z lidu nestačilo provdat do pětadvaceti let (a Pauline, jak se dočtete v následující ukázce, bylo zrovna pětadvacet), nemělo už moc šancí na to, že najde solidní partii (jak se tehdy říkalo)…

O chvilku později Albert zazvonil u dveří, otevřela, poznala ho, vypjal hruď, protože po jejich prvním setkání si koupil nové boty, ona jakožto bystrá mladá žena si všimla, že má také nový kabát, pěknou košili, kvalitní kravatu a stále tentýž směšný obličej, jako by se měl každou chvíli počurat.
Hádejte, co se jí asi honilo hlavou, dala se do smíchu. Scéna skoro nachlup stejná jako před půl rokem. Ale okolnosti se změnily, stáli proti sobě, jako kdyby přišel za ní, svým způsobem to tak trochu bylo.
Nastalo ticho. Bože, jak je ta malá Pauline hezká, zosobněná láska. Dvaadvacet, třiadvacet, úsměv ze kterého běhá mráz po zádech, hedvábné rty odhalují nádherné, úžasně pravidelné zuby, a ty oči, ty vlasy, kratičké, jaké se dnes nosí, dávají vyniknout šíji a hrudi, mimochodem k té hrudi ‒ měla na sobě bílou zástěrku a halenku, nijak složité představit si prsa. Bruneta. Po Cécile nikdy na žádnou brunetu nemyslel, nemyslel dokonce vůbec na nic.
Pauline pohlédla na desky, které svíral v rukou. Albert si vzpomněl na důvod, proč přišel, ale také na obavy z nepříjemného setkání. Vešel, ale teď bylo nanejvýš nutné zase co nejrychleji odejít.
– Jdu z banky, řekl hloupě.
Otevřela pusu dokořán. Nechtěně na ni zapůsobil: no považte, banka.
– To je pro pana prezidenta Péricourta, dodal.
Jelikož si všiml, že v jejích očích povyrostl, neodolal a upřesnil:
– Mám to odevzdat do vlastních rukou…
Prezident Péricourt není doma; dívka mu nabídla, aby počkal, otevřela dveře do salonu, což Alberta vrátilo na zem ‒ zůstat tady by bylo bláznovství, bláznovství bylo už vejít dovnitř…
– Ne, ne, děkuji.
Podal jí spis. Oba si všimli, že je zvlhlý potem. Albert ho chtěl osušit o rukáv, papíry vypadly na zem, všechny stránky zpřeházené, oba hned na čtyřech, tu scénu si dokážete představit…
Tak vstoupil do Paulinina života. Pětadvacet? To by vám člověk nehádal. Panna už není, ale zdrženlivá, to ano. V sedmnácti přišla o snoubence a od té doby nikdo, ujišťovala. Lhala roztomile. První dotek na sebe nedal dlouho čekat, ale nechtěla zajít dál, protože ona tyhle věci nebere na lehkou váhu. Albert se jí pro svůj naivní, dojemný obličej líbil. Vyvolával v ní pečovatelské sklony a jako účetní v bance zastává lákavé postavení. Zná se s majiteli, bezpochyby ho čeká slibná kariéra.
Nevěděla, kolik vydělává, ale musí to být dost, když ji hned zkraje zve do vybraných restaurací, nikoli luxusních, ale s dobrou kuchyní a měšťanskou klientelou. Brával si taxík, přinejmenším když ji vyprovázel. Vzal ji také do divadla, neřekl, že tam nikdy nebyl, po poradě s Édouardem navrhl Operu, ale Pauline chtěla radši do music-hallu.
Albertovi docházely peníze, plat mu zdaleka nestačil a ze svého hubeného podílu na podvodu už odčerpal nemalou částku.
Další zálohy prakticky nepřicházely, a tak přemýšlel, jak se dostat z pasti, do které se sám chytil a zůstal v ní bez pomoci.
Aby mohl s Pauline pokračovat, uvažoval, jestli si znovu „nevypůjčí“ od Péricourtovy banky.
(Kapitola 31)

…a tak vznikla tradice tzv. Kateřinek – Catherinettes. O svátku svaté Kateřiny se svobodné, pětadvacetileté (a starší) dívky po práci nastrojily do svátečních šatů a vyrazily do ulic v krásných, často extravagantních kloboucích, opatřených zelenými a žlutými stuhami, doufajíce, že si jich všimne a namluví nějaký, pokud možno, sympaťák. V kloboucích proto, že původně svobodné švadlenky a modistky ze čtvrti Sentier (která je ostatně dodnes centrem módního průmyslu) 25. listopadu chodívaly nasazovat čepec soše světice na rohu ulic Clèry a Poissoniére.

Večer svátek vrcholil bálem na náměstí Republiky, zvaným také „tržiště nevěst.“