Pařížská Descartesova ulice v Latinské čtvrti, ve dne celkem nudná ulice, přes kulaté náměstíčko Contrescarpe pokračuje jako rue Mouffetard ‒ a to už je opravdový turistický tahák.
Mně se víc líbí v Descartesově.
Po setmění se zdejší bary začnou plnit, houfy lidí přecházejí z hospody do hospody, kouří v hloučcích na chodníku, pokřikují a smějí se, prostě to tady žije.
V ulici jeden čas bydlel i Paul Verlaine, dokonce tady zemřel v bytě své družky, bývalé zpěvačky (kdysi vystupovala ve varieté pod uměleckým jménem Beránek Nini) a později dělnice, Eugénie Krantzové. Musela to být tuze hodná ženská, a trpělivá, když se dokázala starat o notorického ožralu, který si nejmíň obden odskočil do protějšího hotýlku Montpellier za mladými slečnami…
Na onom domě, č. 39, je pamětní deska a v přízemí sídlí restaurace. „La maison de Verlaine“. Nabízí jakousi „stylovost a atmosféru“, ve skutečnosti na Verlainovi parazituje co může, ohání se s ním na každém kroku, ale nejsem si jist, zda by smradlavého, zahmyzeného ochmelu Chudáka Leliana (Pauvre Lelian je přesmyčka pravého jména, tak si básník říkal) v posledním tažení zdejší pingl nevyrazil rovnou od vchodu.
Tři lampičky vpravo ‒ restaurant La maison de Verlaine
Navíc dnes v kavárenské turistice po Paříži hraje prim chlapák v roláku s mojitem v jedné a s brokovnicí v druhé ruce.
Jean Teulé v knize věnované básníkovu konci, Ô Verlaine!, umělce popisuje (jak je jeho zvykem bez příkras a piety) ve chvíli, kdy za ním do hodinového hotelu Montpellier přichází mladý obdivovatel z venkova. Verlaine (jak už víme) pravidelně pendloval mezi devětatřicítkou a osmnáctkou, mezi pečovatelkou Eugénií a holkama z bordelu. Dokonce se do jedné tamější slečny zamiloval, do Esther, které platí básněmi, jež její manžel-pasák prodává nakladatelům. K tomu Verlainovi marně vysvětluje, že přece nemůže žárlit na Estherčiny klienty, vždyť je to děvka z povolání, on, manžel, také nežárlí. Ale Verlaine si to nenechává vymluvit, protože Esther miluje. Aspoň Jean Teulé to tak píše…
Dovolil jsem si přeložit pár řádků, skrz něž je možné nahlédnout do Descartesovy 18, do hotelu Montpellier, jakož si představit i Teulého poněkud drsnější styl, pro nějž ho mám mj. taky rád:
Před vstupem do čísla 18 stály a kouřily cigarety nějaké rozcuchané ženy v ušmudlaných kombiné. Byly buď úplně mladinké, nebo docela staré. Některé neměly zuby. Mladý venkovan je požádal: „Promiňte, dámy,“ a prosmýkl se mezi nimi dovnitř. Recepce byla vpravo ve zvýšeném přízemí. Zleva přišla žena, utírala si ruce do špinavé utěrky. Za ní na kamnech prskali a smažili se sledi.
„Ale, ale, chlapeček by se rád zbavil panictví? Deš zrovna vhod. Viděls dole holky, tak kterou bys chtěl, co? Zrzku, Chlupatou nožku, Klisnu Nini, Gumovou Lojzku, Tabatěrku, Žabinku, Cmrndku, Sardinku, Pápěru, Smraďošku, Mumii nebo Vohyzdu? Je to za padesát centimů.“
„Hledám pana Verlaina.“
„To budeš mít taky za padesát centimů.“
„Za návštěvu u něj se platí?“ podivil se venkovánek.
„Páni, z tebe by se jeden popukal, broučku! Jak myslíš, že to dělaj vostatní, když se sem dou vyprázdnit, co? Akorátže Verlaine… Za tím nikdo nechodí. Seš si jistej, že bys radši nechtěl Klisnu Nini?“
„Ne, děkuju.“
„Tak dobře, Verlaine… pokoj 36 ve třetím patře, na konci chodby.“
Podala mu zapálený svícen:
„Na, vem si tohle. Jinak nic neuvidíš.“
Chlapec položil na pult frank, co před chvílí stržil na bulváru za ukradenou Verlainovu sbírku Štěstí, sebral drobné a vydal se, s napůl vyhořelou svíčkou v ruce, na temné schodiště. Po hmatu sledoval železné zábradlí a červotočem prožrané schody až do tmavé, vlhké chodby ve třetím patře.
Dveře od pokoje 36 nebyly úplně dovřené. Venkovánek nesměle zaklepal a když neslyšel žádnou odpověď, lehounce na dveře přitlačil.
Vešel do místnosti dva krát tři metry, smrdělo to tam octem a všelijakými pachy z tržiště. Na rozviklaném stolku stálo umyvadlo a džbán. Na zdech visely špinavé cáry tapety za pár šupů, poplivané a potřísněné nejrůznějšími výměšky. Díry ve zdi byly přelepené papíry se slovy oplzlých písniček. Na zemi ležely obrázkové noviny s portrétem slavného vraha a vedle plný, nehezky zavánějící plechový nočník. Malým průhledem v okenici stoupal do pokoje hnilobný zápach ze dvora.
U stěny stála postel, částečně obtočená červeným, roztrženým závěsem visícím od stropu.
Chlapec se přiblížil k jakési postavě, úplně zabalené do prostěradla. Ze surového plátna vyčuhovalo na polštář cosi, co vypadalo jako veliký kámen… Prameny vlasů podobající se trsům suché trávy. Hemží se to v nich hmyzem. Chlapec se na ten kámen z krajnice cesty bolestně zadíval a zeptal se:
„Vy jste pan Verlaine?“
Kámen se svraštil a vyděšené vši se rozutekly pod polštář.
„Eh… Eh…“ zasténalo to, jako duše, kterou byste vzbudili a chtěli převyprávět ošklivý sen.
„Jste nemocný, mistře?“
„Eh… Eh…“ zatřáslo sebou tělo v prostěradle.
„Šel jste pozdě spát?“
„Eh… Eh…“
Na nočním stolku ležely nějaké rukopisy, knížka od Françoise Villona a dopis plný pravopisných chyb: „Milej básníku. napiš o mě milostný básně pro to že potřebuju vidělat penize. Líbámtě. Tvúj čertík Esther!“
Na druhé straně matrace vyčuhovala zpod prostěradla děravá, okopaná bota a vedle ní noha nacpaná v bačkoře. Celé tělo se otočilo a bolestivě narazilo do stěny:
„Eh… Eh…“
Venkovánek dlouho pozoroval básníka odsouzeného k zapomnění na konci chodby v hodinovém hotelu ve špinavé, bídné čtvrti.
Beztvará lidská hmota zůstala k chlapci obrácená zády, obličej přilepený ke stěně. Zpod prostěradla se vysunula nepřirozeně zkroucená ruka, původně se držela za rameno, a ležérně, konečky prstů, vesničana odehnala. Chlapec stál, jako opařený, zase na chodbě. Chtěl vidět Verlaina? No tak ho viděl. Tohleto bylo… Verlaine. Nezbývalo, než si znovu nazout dřeváky a vydat se zpátky do rodného kraje. Později bude dětem vyprávět: „Jednou jsem se vydal za Verlainem.“ „A co ti říkal?“ „Eh… Eh…“ „A dál?“ „Už nic.“
Když v recepci vracel svíčku, žena, co smažila sledě, si jeho rozčarování všimla: „Tak seš zklamanej, broučku. Ani se ti nedivím. Kvůli tomu za ním nikdo nechodí. Bejval by sis líp užil s Klisnou Nini.“
(Kap. 4)Vchod do č. 18
Zde býval hotel Montpellier ‒ Ano, „…kdeže loňské sněhy jsou i fešné dámy někdejší doby,“ to se jistojistě psalo už v knížce na Verlainově nočním stolku.
Naproti Verlainovu domu je celkem o mnoho hezčí a romantičtější kadeřnictví.
Novinka z roku 2017 – místo ostříhání vietnamský sendvič
Ještě jedna zajímavost se v ulici najde, a to „Modrý strom“ belgického malíře Pierra Alechinského, doprovozeného básní Yvese Bonefoya. Pro více informací můžete kliknout sem-EN nebo sem-F.
V přízemí toho samého domu můžete pak nastoupit na Opilý koráb
